A co svoboda slova?

Sociální sítě jsou symbolem neomezené možnosti veřejně se vyjádřit, také ale možnosti dostat se kvůli tomu do problémů. Neformální atmosféra a titulování ostatních besedníků slovem „přátelé“ vyvolává snadno dojem, že lze říct cokoli. Zájem policie a soudů o facebookové diskuse z poslední doby však svědčí o tom, že jde o riskantní iluzi. Hraniční čáry kdesi existují a při jejich hledání už v Česku padají první, možná nečekaně přísné tresty. Dva případy z poslední doby ukazují, že je při tom třeba myslet i na svobodu slova.

Chvála Tálibánu

Minulý týden proběhlo první stání případu, kde věru není snadné stavět se do role obránce obviněného. Sedmatřicetiletý komunista z Ostravy Michal Kesudis komentoval loni v létě zprávu o zabití čtyř českých vojáků na misi v Afghánistánu mimořádně nevkusným způsobem. „Je to velký úspěch, neboť čeští žoldáci patří vedle amerických k těm úplně nejzkurvenějším,“ prohlásil a pokračoval: „To, co se jim stalo, to si po čertech zasloužili. Dobře jim tak! Smrt našich kluků v Afghánistánu prý nebyla zbytečná. Souhlasím a jsem vděčný afghánským odbojářům, že nás těch šmejdů zbavili. Bez nich nám bude líp. Smrt okupantům, čest odbojářům.“

Policie začala Kesudise stíhat a minulý týden proběhlo první stání soudního procesu. Kesudis je stíhaný z porušení dvou paragrafů. Jedním z nich je „schvalování trestného činu“. Toto ustanovení doslova říká: „Kdo veřejně schvaluje spáchaný zločin nebo kdo veřejně vychvaluje pro zločin jeho pachatele, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.“

Druhý paragraf, z jehož porušení justice Kesudise stíhá, je „projev sympatií k hnutí směřujícím k potlačení práv a svobod“. Podle znaleckého posudku měla být sympatie naplněna tím, že se Kesudis staví na stranu al-Káidy a Tálibánu. Tady mu hrozí tři roky.

Se svým vyjádřením na Facebooku narazil i ústecký herec Jiří Maryško. Ten pro změnu těžce nesl dohadování s ústeckým magistrátem o malé podpoře tamního divadla. Na síti kvůli tomu sdílel fotku z filmové popravy lidických můžů, pod ní zveřejnil jména ústeckých politiků a připsal, že stejně by si představoval úklid v Ústí.

Za svůj – jak teď říká – žert se dostal před soud s kvalifikací výtržnictví. Jazykem práva: na veřejném místě se dopustil hrubé neslušnosti tím, že napadl jiného člověka. Soud předminulý týden trestný čin stvrdil a rozhodl, že Maryško musí zaplatit pokutu 25 tisíc korun a odpracovat 180 hodin veřejně prospěšných prací.

Neumlčovat kritiky

Soudy si jistě vyslouží velkou dávku pochopení, pokud sáhly nebo ještě sáhnou k přísnému trestu – v prvním případě za krajní nevkus a sprostotu, ve druhém za nedostatek úcty k lidickým obětem a příliš drsný humor. Slušnost, úcta a citlivost při vyjadřování se na veřejnosti jsou důležité atributy života. Proti tomu ale stojí další zásadní hodnota, kterou je potřeba pěstovat, a sice svoboda slova.

Pokud se budeme držet doslovného znění zákona, je Kesudis zralý na odsouzení. Pokud však má každý zásah justice odrážet společenskou nebezpečnost, je nutné s represí brzdit. Trestat „schvalování trestného činu“ má logiku, pokud je trest pojímán jako obrana proti nebezpečnému dojmu, že i zločin se může stát obecněji oceňovanou věcí. Například masivní veřejná podpora vraždy příslušníka menšiny může vést k vyvolání společenské atmosféry, v níž pak dojde k vraždám dalším. Nebo výzvy k lynči mohou lynč skutečně vyvolat. Kesudisova nechutná radost nad smrtí českých vojáků ale těžko bude mít na Tálibán nějaký vliv. Kesudis tak dává víc najevo postoj politický než mravní. Chce nám říct, že čeští vojáci nasazení v misích NATO jsou žoldáci, které on osobně nijak nelituje. Ostatně je komunistou, od něhož tohle tak nějak čekáme.

I použití druhého paragrafu je sporné. Kesudis se raduje nad smrtí českých vojáků, jejich vrahy nazývá „afghánskými odbojáři“, tím ale sympatie aspoň navenek končí. Nebude zřejmě sám. Každý, komu jsou ze srdce protivná americká vojenská tažení, bude patrně nějak sympatizovat s al-Káidou či Tálibánem. To však neznamená, že by se měl český stát cítit takto na dálku vyjádřenými platonickými sympatiemi nějak ohrožený. Ostatně Kesudis se hájí, že jako komunista má k muslimské víře, o niž se obě zmíněné organizace opírají, negativní vztah.

Vyjádření jedné sympatie s Tálibánem se navíc jeví v Česku méně společensky nebezpečné než třeba rychle rostoucí podpora radikálního hnutí Islám v ČR nechceme, jehož vůdce Martin Konvička mluví o tom, že lidem neodporujícím přistěhovalectví z islámských zemí bude třeba odejmout občanská práva, pokud své postoje nepřehodnotí.

Lidé jako Kesudis by zkrátka měli mít právo vyjádřit nesouhlas s tak politickou a společensky vyhraněnou věcí, jako je česká účast ve válce, i velmi drsným způsobem. Maryško zase použil svůj drsný protest vůči veřejně činným osobám, politikům, kteří mají možnost se veřejně bránit.

Přitom svoboda slova má své hranice. Zvlášť v Evropě, která zažila holocaust, je třeba se bránit jeho zpochybňování a výzvám k novým genocidám. Vedle toho má být ale českým zájmem udržet širokou svobodu slova tam, kde je z politických důvodů svůdné kritiky umlčovat. Stíháním za slovní projev vůči svým reprezentantům a vůbec zastáncům veřejné moci má stát omezovat svobodu slova jen v nejkrajnějších případech. A ty tady nemáme.