Pod sněhem

Petra Soukupová ve své čtvrté próze Pod sněhem dotahuje k dokonalosti svou metodu teď a tady, kdy zmnožením myšlenek, pocitů a nálad lapá realitu a popírá čas. Repliky vrší se zručností hodnou absolventky scenáristiky, která ví, jak diváka připoutat, i když opět nejde o příjemné téma.

Trojice sester Olina, Blanka a Kristýna jsou jako barvy na paletě současných vztahů. Nejstarší Olina je svobodná, tvrdě pracující matka, která se neobejde bez chůvy při péči o pětiletého syna Olivera. Blance právě skončilo šestinedělí se třetím dítětem; kvůli nadváze nenávidí zrcadlo, miluje svou velkou rodinu – a jejím hlavním cílem je udržet ji úplnou, navzdory všem a všemu. Nejmladší Kristýna se motá ve vztahu s postarším ženáčem, jehož neutěšenost kompenzuje alkoholem a paralelním intimním kamarádstvím s hodným joudou. Když se tyto tři ženy spolu se svými dětmi vmáčknou v Praze do volva se sedmimístnou úpravou, aby navštívily své rodiče, rozjede se ve směru Mimoň rodinné peklo.

Cesta normální ženy

Cesta, kterou by normální muž zvládl sám pod dvě hodiny i s nákupem sobotního tisku, se promění v trojnásobně dlouhou anabázi s pravidelnými zastávkami na kojení a čurání a svačinku, prokládanými řvaním, urážením, omlouváním, přebalováním, vztekáním a utěšováním. Více než 100 stran první části knihy se odehrává právě v autě, ze kterého není úniku. A odlehčením nejsou ani pasáže v kurzivě, které vypráví v cíli čekající matka Marie, nebo iniciační vzpomínky sester, které se jako na zavolanou vynořují z paměti; vzpomínky na dobu, kdy se rozdávaly karty rodinných vztahů.

Uzavřeným prostorem, do kterého nevstupuje vnější svět, Soukupová ještě zesiluje tísnivou atmosféru každodennosti a rodinných animozit, jež zachycují jednoduché repliky, co věta, to řádek. „Hele, Blanko, to nic není proti Filípkovi, jeho jenom štve ten dětskej pláč. – Jasně, řekne Blanka kysele a obrátí se na Olivera. Ty snad slyšíš, že by Filípek brečel? – Ne, uznává Oliver, ale stejně vedle něj nebudu sedět. – Oli, tak si sedneš k oknu a teta Týna doprostřed, jo? Zkusí to ještě Olina, i když už ví – Ne! – Dobrý, sedni si vedle Olivera ty, říká Kristýna, jako kdyby jí tím snad dělala nějakou milost. – Kikino, neser. – Ty neser. – Ježiš, holky. Tak se můžete vystřídat, zkouší to vstřícně Blanka.“

Věty se kumulují, atmosféra v autě houstne, až praskne… pneumatika. Žádná katarze, k níž by přispěla spolupráce při řešení nenadálé situace, však vztahy neproměňuje – tohle není nedělní rodinný film. Realita vztahů s těmi nejbližšími, před kterou nás Soukupová znovu a znovu staví, je plná neporozumění, starých křivd a nikdy nevyřčených pravd. Křehká, stále se rozbíjející a zase slepovaná. Tomu nahrává i způsob vyprávění, kdy různé úhly pohledu rozbíjejí realitu a pro každého lepí jinou pravdu. První osoba pro vzpomínky sester a matčinu zpověď – ty si hrdinky nechávají pro sebe – a třetí osoba pro dění, které však tříští vnitřní i vnější výpovědi postav.

To vše navíc nahlíženo pouze ženami, mužská perspektiva v knize není. Přitom muži jsou často jádrem problémů. Mezi sestrami to začalo už soutěží o otce – věčně zavřeného v pracovně, lhostejného, mlčícího, a tím tak vzácného na rozdíl od každodenní matky. Pokračovalo to výběrem partnera fatálně ovlivněného prvním mužským vzorem, paradoxně asi nejvíce u Blanky, která přitom opakuje, že ji táta vlastně nezajímá. A nyní se vše přenáší do vztahů k jejich protějškům i vlastním dětem.

Zákopová válka

Prostor, aby objasnili svůj pohled na rodinu, však Soukupová mužům nedává. Naopak věčným zpochybňováním jejich citů k dětem i matkám svých dětí je marginalizuje na bručouny, které zajímá jen jejich klid a práce, rozčeřené občasnou milenkou. Jestliže v minulých knihách (K moři,Zmizet) Soukupová konfrontovala především děti a dospívající s dospělými, v novince Pod sněhem se rozhodla postavit proti sobě dospělé muže a ženy. Není to ale čelní střet, spíš zákopová válka.

„Večer, když holky usnuly a to kotě tam leželo, polomrtvé, já měla strach, co řeknu Týně, a on, že tam ta kočka v žádném případě nezůstane, zase mě urážel, jak už tak nic nezvládám, že tu máme pořád bordel… to kotě tady zůstane, venku by opravdu chcíplo, a já prostě zvíře umřít nenechám, tak mě popadl za ruku a zkroutil mi ji, bolelo to, ale nijak zvlášť, ruku by mi nezlomil, tak daleko jsme nikdy nebyli, na to jsem byla málo drzá,“ vzpomíná Marie.

Nikoli výjimečnost, ale běžnost

Příběh tak dostává opačnou perspektivu než mainstreamová společenská realita. Namísto otce, vysokoškolského pedagoga a architekta, se pozornost soustředí na matku, úřednici na stavebním úřadě.  Namísto Libora, zřejmě manažera, dostává prostor kojící Blanka, jejíž denní režim vyplňují dětské kroužky, pleny a vaření. Olina jako svobodná je z pohledu sester (a asi i mužů) hermafrodit, který nikdy nebude úplně úspěšný v práci ani v mateřské roli, což kompenzuje přísností k sobě i ostatním s výjimkou syna Olivera.

Ti (lépe řečeno ty) obecně vnímaní coby slabší jsou v prózách Petry Soukupové těmi silnějšími a pozornosti hodnějšími – ale autorka hrdinky nenahlíží nijak lítostivě a nedělá z nich chudinky. Zůstává v roli pozorovatele, krutého ve své neutralitě a citu pro detail. Pod sněhem je rodinné psychologické drama, které si vystačí bez patologie a okázalých činů. Nikoli výjimečnost hrdinů a jejich osudů, ale jejich běžnost.

V tom je novinka působivá stejně jako předešlé knihy Soukupové, v tom tkví magnetismus autorčina psaní a zároveň jeho masochismus. Není těžké ztotožnit se s jejím viděním mikrosvěta rodiny, ale je těžké najít v něm naději. Jediná, kdo se dokázala z rodinných pout alespoň trochu vymotat, je matka Marie. Bohužel až na sklonku svého života, a navíc neví, jak zkušenosti dcerám předat a nezranit je; tak raději mlčí.

Tak jako pod sněhem zůstane na chvíli ukryt odpad i nesourodost a bílá pokrývka se zdá čistá a celistvá, je podle Soukupové rodina ve vzácných okamžicích záchrannou sítí. Většinou ovšem jde o lepkavou pavučinu, která své členy nikdy nepustí a v níž je nutné naučit se pohybovat.

Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Petra Soukupová: Pod sněhem
Host, 373 stran