Skoro jak na koncertu vážné hudby

Když jsem se o pobytu ve tmě doslechl, instinktivně jsem zatoužil poznat, co to obnáší. Přes internet jsem našel kontakt na paní, která nabízí takový prostor, a dohodl s ní telefonicky podrobnosti. Já z Černošic, ona z nedalekých Černolic – bylo jasné, že černá bude opravdu černá. Na otázku „Proč tmu?“ jsem svým blízkým neuměl pořádně odpovědět. Mé okolí se rozdělilo na dva tábory – jedni tvrdili, že jsem se zbláznil, druzí, že se pomátnu tam. Dokonce jsem dostal nabídku psychiatrické pomoci od kamarádky (s příznačným jménem Mátlová), kdybych se pak manželce nezdál.

Opustil jsem sobecky rodinu a vydal se na místo, kde jsem měl strávit skoro týden sám v kobce. Takhle jsme tomu začali z legrace říkat s kamarády, i když znalci mluví o svatyni. Před odchodem do tmy jsme si chvilku povídali s dámou, která mi uzpůsobený prostor poskytla, o otázkách vesmíru, života a vůbec, a tak jsem se naladil na vstup do svatyně. „Mobil vypnout, ale radši nechat nablízku, co kdyby přišli bubáci,“ říkám si.

Místnost v rodinném domě je zcela světelně izolovaná a neruší ani žádný hluk. Postel, skříňka a polička, podložka na cvičení, stůl, okénko na vydávání stravy potmě a vedle koupelnička se záchodem. Naštěstí jsem měl možnost si vše prohlédnout a rozložit si své věci ještě za světla. (Jak to tam vypadalo, vidíte na fotografii.)

Takže začínáme. Je pozdní večer a spát ve tmě mi jde náramně. Jen se (netuším kdy, byla tma) úzkostí probudím. Potřebuji čerstvý vzduch – co kdyby ventilace v tak malém prostoru přestala fungovat? Za minutku jsem se naštěstí, ač zbrocen ledovým potem, uklidnil a znovu si lehl.

První den nebo dva si na tmu zvykám a jde to překvapivě snadno. Největší požitek mi způsobuje jídlo – jednak dobrá kratochvíle a pak, ve tmě má člověk dost času vnímat a uvědomovat si zesílené vjemy. Banán jsem dokázal pomaloučku prozkoumávat a pojídat snad hodinu. Podobně ořechy. Jednou dvakrát denně jsem dostával do temného okénka čaj a něco z dohodnutého jídla – ovoce, zeleninu, rýži. Chuť na jídlo jsem však postupně ztrácel a spolu s ní i tři kilogramy váhy. Uvědomil jsem si, jak si lidé bez zraku vypěstují kompenzační smysly a návyky. Majstrštyk je dát pastu na kartáček – snadno se trefíte, ale jak je housenka dlouhá, to bez dotyku prostě nepoznáte.

A co jinak dělat? Ležet na kavalci a flákat se – jak snadné a těžké zároveň. Vnímat jen svou existenci a přicházející myšlenky. Občas si zacvičím pozdrav slunci. Zpočátku je mozek plný drobných provozních nápadů, ale po čase dá pokoj a chvilkami začínám cítit ten nepřestavitelný pocit prázdna a plnosti současně, ohromnou vnitřní svobodu a pocit štěstí, který izolace od všech podnětů vnějšího světa dává. Asi jako zamlada, ještě než jsem se narodil.

Odhadem po několika dnech se tma místy rozjasnila – mozek pochopil, že světlo nebude, a začal si ho nahrazovat. Chvílemi jsem užasle hleděl na nečekané výtvory své fantazie či snad pozůstatky minulých životů promítané do prostoru. Fakt slušná jízda. Nicnedělání prokládám procházkami v té galerii. Občas při tom vrazím do zařízení kobky, které mi mozek do galerie nepromítá.

Vnímám čas jen z občasných vnějších šramotů a dobu ve tmě odhaduji podle délky vousů. Konečně je tady kýžené zaklepání ukončující můj pobyt a pootevření dveří ven do světa. Pomalu přivyknout, oči i tělo na takové věci nejsou vůbec zvyklé. Užívám si prostor, zrakové vjemy i ten omamný čerstvý vzduch. Ještě chvilku si pak s paní domácí – mimo jiné buddhistkou i psychoterapeutkou – povídáme o prožitcích a silném náboji, které to mělo.

Další den jsem byl zpomalený, jako po nemoci. Procházka o samotě lesem je to pravé. Vnímám a užívám si věci, které jsem dříve neviděl. Kéž bych vydržel být pokorný a vděčný. Zkrátka – bylo to jako na koncertě vážné hudby: chvílemi sice nuda, ale celkově silný a povznášející zážitek. A na koncerty by se chodit občas mělo.

Vladimír Knop, projektový manažer