Domovníkem v Antarktidě

Vzbudil jsem se před pátou, protože houpání chilského vojenského ledoborce náhle ustalo. To může znamenat jediné – po týdenní plavbě z Jižní Ameriky dál na jih loď konečně dosáhla chráněného průlivu a náš cíl, Česká vědecká stanice J. G. Mendela na ostrově Jamese Rosse v Antarktidě, je blízko. Velitel lodi už na mě čeká na můstku. Rychle si říkáme podstatné: ke stanici se přes dvacet kilometrů širokou bariéru ledových ker v žádném případě po hladině nedostaneme, vylodění proběhne vrtulníky.

Musím určit priority, ne všechno z našeho objemného nákladu je možno lehkými stroji přepravit, a co zapomeneme, můžeme přivézt nejdřív napřesrok. Z antarktického pobřeží si vedle do obchodu prostě neskočíš… Proběhne stručný brífink s kolegy (se třemi ženami a třinácti chlapy), při kterém určuji pořadí přesunu a řetěz velení pro případ krize. Pak ještě pár stisků ruky s Chilany a už sedím s našimi dvěma techniky v helikoptéře, ve druhé je lékař a dva zkušení vědci. Ostatní poletí později a poslední opustí loď můj zástupce, který dohlédne na naložení nákladu. Řev motoru, sluchátka s povely ve španělštině a hluboko pod námi bílá pustina zmrzlého moře, kterou jen občas naruší tuleň povalující se na kře nebo párek kolébavě si vykračujících tučňáků. Mám pocit, jako bych se vracel domů. Po devíti měsících zas budu s českými vědci na nejjižnější základně.

Vrtulník hladce dosedá, přikrčeni vystupujeme a hned rutinně sundáváme kryty dveří a okenice, stěhujeme první kusy vybavení, technici se nejprve zabývají elektrickou energií (před vztyčením větrných elektráren ji bude vyrábět dieselagregát) a čerpají pitnou vodu z blízkého potoka. Postupně přistávají další členové expedice a já mohu o půlnoci konstatovat, že devatenáct hodin od probuzení máme hotovo.

Hurá, jsme tu! Ve stanici začíná být teplo, svítí se a teče voda. Každý dostává večeři, hrnek čaje a postel. Vím, že nudit se v následujících týdnech rozhodně nebudeme, i když už zítra naladíme standardní režim. Den začne jako obvykle budíčkem a snídaní v 8 ráno chilského času, služba v kuchyni se postará o naše žaludky během dne i o čistotu uvnitř stanice.

Rovnám si osobní věci a přemýšlím o povinnostech. Jako náčelníka mne čeká řada úkolů: hlídat bezpečnost a protipožární ochranu, zajišťovat rádiovou, satelitní i internetovou komunikaci, a hlavně a pořád sledovat předpověď počasí, která v následujícím čase bude určovat téměř vše. K tomu stálá a nekompromisní kontrola spotřeby potravin a odpadového hospodářství (chceme zachovat Antarktidu čistou), ale také těšení se ven do terénu, kdy při plavbách na odlehlé lokality povedu čluny a jejich vědecké posádky. Určitě mne nemine ještě další spousta starostí, naprosto úžasných, krásných a přirozených, jako jsou asistence vědcům v terénu při sběru dat z přístrojů, práce při třídění vzorků a jejich transportu, pomoc technikům, jimž budu stále k ruce při údržbě a péči o chod stanice…

Jídlo je u konce, ale tento večer se nehodí na přednášky či projekce filmů. Ke slovu se zatím nedostanou ani zpěváci s kytarou. Po náročném dni číslo jedna totiž konečně nastává chvíle klidu a nikdo nemá potřebu ji rušit. Je bezvětří, půlnoční slunce ozařuje horský masiv na protější straně průlivu. Stojím na břehu zamrzlého moře, naslouchám tichu Antarktidy a dumám nad tím, co nás letos čeká. Připomínám si, že nejsem žádný náčelník stanice, ale prostý antarktický domovník, který má na starost lidi a pár objektů, a v popisu práce povinnost doufat v nejlepší a zároveň se připravovat na nejhorší. Stal už se z toho zvyk, který mě nejspíš po pár výpravách na bílý kontinent nikdy nepustí, ale to mi vůbec nevadí. Už bez sentimentu se vracím do tepla stanice, chystám spacák a neromanticky při tom doufám, že až se za dva měsíce postavím před základnu nachystaný k odjezdu, bude to s vědomím, že všechno proběhlo hladce a že se ze samotného jihu zeměkoule nevracíme s prázdnou.

Pavel Kapler

Autor je náčelníkem České stanice J. G. Mendela v Antarktidě a vedoucím vědeckých expedic Masarykovy univerzity, která stanici vlastní a provozuje.