Listář

Nikdy se nemohli potkat. Nikdy se nemohli milovat ani se znát. Přesto si píší.

Píší si v románu Listář Michaila Šiškina, jednoho z nejvýraznějších ruských autorů dneška. Milostném příběhu, který se zřejmě nikdy neodehrál, a přesto může existovat – jako platonský ideál odolný vůči diktátu času, dějin, a dokonce i smrti. Každá lidská bytost hledá svou druhou, kdysi dávno ztracenou polovičku, s níž by vytvořila dokonalý celek. Tak se hrdinové Listáře navzájem nalézají na stránkách příkladných dopisů.

V knize bytí

Listáři byly v Rusku označovány sborníky vzorových dopisů. Nejdříve šlo spíše o korespondenci administrativní, ale přibližně od 18. století se objevují také vzory pro dopisy soukromé pro každou životní situaci čili i pro milostný vztah.

Listář je tedy román v dopisech. Je jich téměř pět desítek, nejsou datovány ani v nich není uvedeno místo, odkud jsou posílány a kam. A nevyvíjí se z něj ani dva navzájem propletené příběhy protagonistů. Dva lidé, kteří si v Listáři píší – Saša a Voloďa –, by spolu s největší pravděpodobností ve světě mimo romány žádný příběh sdílet nemohli. On jí totiž píše z dávno zapomenuté války, z tažení Ruska, Německa, Japonska a Ameriky proti tzv. boxerskému povstání v Číně v roce 1900. Saša svá psaní odesílá z blíže neurčeného místa snad v okolí Moskvy a nejspíše z druhé poloviny dvacátého století, jak naznačují nejrůznější detaily v jejím vyprávění.

Autor románu Michail Šiškin (52), kosmopolita žijící ve Švýcarsku, patří mezi nejčtenější ruské spisovatele současnosti. Jeho svébytný literární styl plný aluzí na jiná literární díla, střípků událostí, odboček a meandrování je především postavený na literární hře, proto je třeba přijmout, že si navzájem mohou dopisovat a milovat se lidé, kteří nežijí ve stejné době.

Saša ani Voloďa si na své dopisy navzájem neodpovídají, nereagují na události, které v dopisech líčí. Voloďa například dál posílá dopisy, přestože Saša v těch svých již oplakává jeho smrt. Kdysi se prostě znali, i když to ve skutečnosti není možné. Přesto o sobě vědí, jsou si jistí, že někde daleko žije a dýchá druhá půlka jejich duše, s níž se kdysi museli znát, protože „v knize bytí už je všechno napsáno, samozřejmě, že jenom jednou. Ale zase to obživne, když někdo znovu přečte stránku, kterou už kdysi někdo jiný četl. Pak znovu ožívají tyto tapety, klacík a laťkový plot, smradlavá ryba pověšená na zástrčce, šustění tohoto strniště i konvička s vystydlým čajem.“

Saša i Voloďa tedy vstoupili do této knihy bytí a prožili spolu léto na jedné chatě u jezera, na které v dopisech vzpomínají. Ale ani letní příhody jim nelze věřit, protože zkrátka každý z nich odesílá své dopisy z jiné doby.

Pokud však čtenář-realista přistoupí na tuto literárně-časovou hříčku, díky níž se Šiškinovi daří navodit atmosféru nekonečné vzdálenosti, kterou musí dvě souznící duše překonat, je možné vstoupit do světa dvou lidí, kteří si napříč časem sdělují ty nejmenší detaily o svém životě.

Saša a Voloďa tak představují dvě duše, které se našly v chladném světě plném nesmyslných válečných konfliktů a odcizení: „Copak není jedno, ve které zbytečné válce člověk padne? Vím, chcete vědět, jaká pole, které nepřátelské mocnosti Váš brouček pohnojí. A není to jedno?“ píše Voloďa, vojenský písař, který má za úkol oznamovat příbuzným, když některý z jeho spolubojovníků zemře.

Saša ve svých dopisech doslova osahává svět. Popisuje ho tak smyslově, že člověk má po pasážích, v nichž kraluje její ženská duše, potřebu vyjít ven a všechno očichat, nahmatat tělesnou podstatu v těch nejprchavějších molekulách vůní. Saša si všímá světla, chutí, nejskrytějších vzpomínek z dětství, rozebírá vztah matky a otce, vlastní vztah k nim, vzájemnou lásku-nelásku i první pocity, když její dětství skončí. Ale to všechno prožívá jen proto, že o tom může psát Voloďovi: „Všechno, co se se mnou děje, je skutečné jenom proto, že vymýšlím, jak ti o tom napsat.“ A přestože Saša svou realitu, dojmy, lásku a okolí popisuje zejména pocitově, její podoba světa je mnohem uvěřitelnější a nešustí papírem a prázdným mudrováním.

K tomu má naopak sklony Voloďa. Vzdělaný intelektuál, jenž přemítá v surrealistických přesmyčkách a rafinovaných obrazech o asijské filozofii, antických myslitelích, ale především o všudypřítomné nenasytné smrti, která ho obklopuje, dusí, zahlcuje, ale také učí žít: „Ani se mi nechce věřit, že mě zítra mohou v boji zabít, nebo zmrzačit. Člověk je přece jen zvláštní tvor, že smrt je všude kolem něho, tomu snad uvěří snadno, ale že zemře on sám, tomu už neuvěří.“

Postupně se také dozvídáme, že se Voloďa rozhodl narukovat sám, přál si dokázat, že je skutečný, zbavit se závislosti na knihách, slovech a intelektu. Proč si autor pro Voloďovu válku vybral zrovna boxerské povstání v Číně, vysvětlil v rozhovoru pro ruský kulturní časopis Afiša: „V tom dalekém a zapomenutém čínském tažení bývalí i budoucí smrtelní nepřátelé – Rusko, Německo, Japonsko a Amerika – byli spojenci a bratry v boji. Někomu se zdálo, že je to poslední válka, ale to se asi zdá v každé válce.“

Duše bez mezer

Hlavními hrdinkami tohoto románu jsou vedle platonské lásky také forma a krása jazyka. A zároveň románu ani v nejmenším neschází tajemství, rytmus a jasný záměr. Šiškin stejně jako Saša a Voloďa touží po tom, aby jeho duše a duše čtenáře splynuly při čtení vjedno. „Demokrita neposlouchej! Těla se taky mohou dotýkat, mezi dušemi žádná mezera není,“ dozvídá se na úplném konci Listáře Voloďa.

A skutečně: v této knize je srozumitelnost přes veškeré experimenty s formou a jazykem jedním z nejdůležitějších principů. Michail Šiškin se netají tím, že mu jde o román, kterému by mohli přes jeho složitost všichni porozumět. Proto volí formu listářů, které v 18. století nejen pomáhaly učit veřejnost umění korespondence, ale i tvorbě menších literárních útvarů, jako jsou krátká povídka či anekdota. Šiškin místo toho jemně a s citem učí  své čtenáře novodobému pojetí románu, v němž uvěřitelnost nebo lineární vyprávění již dávno nehrají tu nedůležitější roli.

A protože jeho záměr je od začátku jasný – dvě odloučené duše a těla, která souzní, hledají se a nemohou se najít –, je jeho literární hra přístupná. Čtenář nebloudí bezradně hustým lesem slov, metafor a filozofických úvah. Kráčí zvolna, spíš plyne po stránkách a společně s dvojicí příkladných milenců nalézá jistotu, že porozumění tomu druhému, ať se nachází, jak chce daleko, musí existovat.

Autorka je spisovatelka.

Michail Šiškin: Listář
Přeložila Linda Lenz, Větrné mlýny, 432 stran