Charlotta

Jsou příběhy, do nichž vstupuje osud, a jiné, kterým se vyhýbá. Jednou mi Charlotta řekla: „No a co, aspoň mám osud.“

Setkaly jsme se uprostřed šedesátých let na náhorní planině v Turecku. Stavěly jsme tam s americkými kvakery prádelnu. Vesnice, k níž nevedla žádná silnice, připomínala zdálky stádo koz, které na pastvě znehybněly. Domky byly ze dřeva a z růžové hlíny a na návsi stála mešita. Z minaretu pětkrát denně volal imám „Alláhu akbar“, zdravil Boha hlasem, který po nádechu stoupá, drží se na jednom tónu až nesnesitelně dlouho a pak se náhle tragicky zlomí.  Nebyla tam elektřina, imám používal plechový trychtýř, aby ho bylo všude ve vsi slyšet a lidé věděli, že se mají modlit.