Dlouhé zvony

Musel jsem to vzít hodně obecně, neboť bylo nezbytné odpřednášet ve dvou hodinách několik prvních století písemných památek v českých zemích - v oboru sdružená uměnovědná studia to tak je, prostor pro literaturu je zoufale malý. Skončil jsem Legendou o svaté Kateřině, tou strašnou sílou ze čtrnáctého století, a vzápětí přede mnou stála studentka, vyhlížela velmi odhodlaně a požádala mne (znělo to, jako by mluvila jménem poloviny lidstva), zda bych se v příští přednášce nemohl pro změnu věnovat literatuře, kterou ve středověku napsaly ženy – všimla si totiž, že dosud jsem ani jednu autorku nezmínil, a nerada by, aby ta nespravedlnost zůstala neodčiněna! Pokusil jsem se jí nejdříve omluvit za celé dějiny, abych ji obměkčil, neboť následovat musela krutá pravda, že v té době žádné spisovatelky prostě nejsou. „Tak to je ale hrozné!“ zvolala a zdálo se, že sdružená uměnovědná studia přišla o jednu adeptku.