Poslední z velkých

„Dobro“ překládá jako „pravda“, „duše“ jako „subjekt“ a „ideální obec“ jako „komunismus“. Jeho Sokrates cituje J. J. Rous­seaua a Mao Ce-tunga. Ne, Platonovu Ústavu, kterou vydal loni Alain Badiou, opravdu nelze nazvat překladem. To už spíš „mistrovským kouskem vampyrismu“, jak napsal jeden recenzent. Alain Badiou je největším žijícím filozofem Francie, posledním z velké generace, kterou formovala poválečná doba (hlavně prý šok z kolaborace) a k níž patřili Deleuze, Guattari, Lyotard nebo Derrida. V nejlepší tradici zdejších intelektuálů je rovněž politicky činný. Od roku 1968, kdy se jako radikální levičák podílel na studentských protestech, sice bojkotuje parlamentní demokracii a nevolí, ale svůj názor projevuje jinak: knihami i novinovými sloupky. Alain Badiou je také umělcem, napsal dva romány a několik divadelních her. Dramatizující filozof, který chápe dějiny filozofie jako souboj platoniků s aristotelovci, našel v dialozích ideální materiál a v Sokratovi svou hlavní roli. Vystoupil v ní při pětidenním čtení, jež proběhlo minulý týden v Národním lidovém divadle ve Villeurbanne.

Ortodoxní vykladače Platona musely předváděné kejkle pobouřit, ale nás, kdo tolik nelpíme na slovech, exhibice starého…