Změřte si, co dýcháte

Po loňské havárii v jaderné elektrárně Fukušima se Norifumi Ogawa začal obávat radiace. Data z oficiálního, draze vybudovaného systému SPEEDI dorazila až po dvanácti dnech. Japonci se proto začali shánět po příručních Geigerových-Müllerových detektorech záření. Ogawa jedním změřil radiaci v okolí svého bydliště. Výsledky jsou příznivé, napsal s úlevou na svůj osobní blog a na Twitter. Za pár hodin mu přišly desítky žádostí o přeměření dalších míst, blízkých i vzdálených.

Místo aby je začal objíždět, vytvořil čtyřicetiletý programátor jednoduchou webovou aplikaci, kam mohl kdokoli přihlásit svůj požadavek na měření a kdokoli s příslušným vybavením pak vložit výsledek. Pokud hodnota překročila normu, lidé začali varovný výsledek tweetovat, čímž na něj upozornili další majitele detektorů a ti mohli údaj přeměřit. Hodnoty se zobrazují na detailní mapě, kterou si může prohlédnout každý. Dnes má webová stránka Hakatte Geiger (Prosím, změřte mě Geigerem) přes osmdesát tisíc výsledků a japonská média se při hodnocení toho, jak země katastrofu zvládla, shodují, že Ogawův web výrazně přispěl k potlačení paniky.

„Kanárek“ v kapse

Dostupnost levných senzorů a mobilních telefonů inspirovala v posledních letech desítky podobných projektů. Data získaná armádou dobrovolníků mohou skutečnost nejen přesněji popsat, ale také se stát prvním krokem k jejímu zlepšení.Ve dvou čtvrtích Los Angeles tak sbírají dobrovolníci vybavení chytrými mobily informace o tom, kde chybí přechody pro chodce, kde jsou rozbité chodníky a kam umístit retardéry. Český projekt Výmoly.cz usiluje o hladší jízdu a sbírá fotografie a hlášení o dírách v silnicích. V Indii používají mobily k měření znečištění z tradičních otevřených ohnišť, jejichž zplodiny ohrožují zdraví žen a dětí. Univerzální systém Networked Naturalist sbírá data o šíření invazivních druhů rostlin či výskytu vodních sinic…zlepšení.Dobrovolníci využívají nejčastěji fotoaparát, GPS a textový či zvukový záznam – tedy to, co nabízí téměř každý moderní mobil. Stejně jako v případě japonského projektu ale do hry čím dál častěji vstupují i různá další čidla. Už v roce 2008 se tak například ulicemi San Franciska rozjely kropicí a počišťovací vozy vybavené detektory oxidu uhelnatého, přízemního ozonu a oxidů dusíku. Data přenášely bezdrátově protokolem Bluetooth do mobilních telefonů řidičů, ty je pak posílaly na centrální server, kde vznikaly v reálném čase mapy znázorňující kvalitu ovzduší v jednotlivých ulicích. Autor projektu Eric Paulos už tehdy uvažoval o tom, že by podobné senzory mohly brzy nosit po kapsách tisíce lidí. Většímu rozšíření senzoru však zabránila vysoká cena, stál ještě víc než nový iPhone.Za čtyři roky však cena potřebných součástek citelně klesla. K dispozici jsou nejen levné senzory schopné měřit oxidy uhlíku, výpary z rozpouštědel, elektromagnetické záření, světelné a hlukové znečištění, pyly či radiaci, ale také univerzální řídicí jednotka Arduino, již s nimi lze propojit a kterou zvládne pomocí návodů na internetu naprogramovat i laik.Využívá toho i PAIR, neoficiálně zvaný Papouch – český prototyp detektoru látek znečišťujících ovzduší, který vznikl loni díky spolupráci ČVUT a FF UK. Detektor o rozměrech běžného telefonu si šikovný kutil může vyrobit sám, součástky stojí asi dva tisíce. Osadit jej lze různými senzory pro detekci znečištění, autoři zatím přístroj testovali s čidlem měřícím koncentraci oxidu uhelnatého. Čím víc jedovatého plynu v ovzduší zachytí, tím intenzivněji krabička pípá, podobně jako kanárek hlídající přítomnost jedů v dole. Zvukový signál registruje a zaznamenává aplikace pro iPhone. Příliš mnoho senzorů„Data z PAIR je možné zpětně vyhodnocovat a porovnávat se subjektivním pozorováním nebo se zdravotními obtížemi. Jednou mohou hýbat například realitním trhem,“ domnívá se studentka nových médií Radka Peterová, která PAIR představila ve své diplomové práci. Podobná čidla by se podle ní časem mohla stát běžným doplňkem nebo i součástí mobilního telefonu. Jejich majitelé by tak získali přesný záznam o tom, v jakém ovzduší se celý den pohybovali, co dýchali. K dispozici by měli také mapu s údaji od všech, kdo budou ochotni se o svá měření podělit. Díky ní by si pak mohl každý snadno naplánovat cestu do práce na kole, ranní jogging nebo venčení psa. Oficiální data o znečištění, která poskytuje Čechům ČHMÚ, nemusí podle Radky Peterové každému stačit, protože se jedná o průměry za několik hodin z nepříliš husté sítě měřicích stanic.Na druhou stranu se ovšem „občanské senzory“ včetně PAIR pořád potýkají s určitými technickými problémy. Jsou náročné na obsluhu, rychle vyčerpávají baterie a některá čidla jsou stále příliš drahá na to, aby se mohla masově rozšířit. Radka Peterová přesto věří, že se prosadí, a s kolegy pracuje na vylepšené verzi zmíněného přístroje.K nejvážnějším námitkám proti nové technologii patří postřeh Erika Paulose: pokud se vize lidstva vybaveného miliony senzorů, zaznamenávajících neustále informace o okolním prostředí, uskuteční, převáží užitek z těchto informací nad starostmi a ekologickou zátěží vznikající při výrobě, distribuci a likvidaci takového množství čidel? ďÂÂďż˝‘