Film Lurdy o světě, který přestal věřit na zázraky

Nestává se příliš často, aby se v české distribuci objevil film až dva a půl roku po premiéře. Pozdní uvedení snímku Lurdy rakouské režisérky Jessiky Hausnerové do našich kin se tak dá brát jako splacení dluhu těm filmovým fanouškům, kteří si ho doposud nechali ujít (k vidění už byl například na přehlídce v Karlových Varech). Rafinovaně vystavěný příběh zasazený do fascinujících kulis místa, kde se prý v roce 1858 zjevila čtrnáctileté Bernadettě Soubirousové Panna Maria a které dnes ročně přivábí na šest milionů poutníků, se nenápadně zažírá pod kůži a doznívá v hlavě ještě dlouho po závěrečných titulcích.

Vstaň a choď

Hausnerová dostala povolení natáčet se štábem na těch nejposvátnějších místech, na masových mších, na poutních shromážděních. Díky tomu má její film silné rysy autentického dokumentu přibližujícího genia loci pozoruhodného a zároveň silně obskurního svatostánku. Autorka navíc v Lurdech zvolila pohled nezúčastněné pozorovatelky, která při zkoumání fenoménu zázraku nestraní ani skeptikům, ani věřícím. Už v úvodním záběru filmu snímá ve výšce zavěšená kamera prostor jídelny s pravidelně rozmístěnými stoly, do níž postupně – za zvuků Schubertovy skladby Ave Maria – vcházejí z různých stran číšníci s tácy a vjíždějí vozíčkáři následovaní ošetřovateli. Je to scéna, která určuje tón celého snímku vystavěného na dlouhých statických záběrech.

Krásné kompozice stojí v kontrastu k znepokojivě chladným výjevům.

Režisérka za objektivem kamery analyzuje pohnutky svých postav podobně odtažitě, jako vědci pod sklíčkem mikroskopu zkoumají vlastnosti mikroorganismů. Konkrétně se zaměřuje na jeden zájezd poutníků organizovaný charitativním maltézským řádem a zachycuje jeho členy při běžných denních činnostech, ve frontách na sakrální místa, při výletu na blízký kopec, při skupinovém focení. Středem jejího zájmu je Christine (Sylvie Testudová), mladá žena s pokročilým stadiem roztroušené sklerózy.

Jedna z nejobsazovanějších francouzských hereček dokáže zprostředkovat emoce dívky odkázané na vozíček jen řečí shrbeného nemohoucího těla a výmluvnou mimikou. Vyzařuje z ní touha žít normální život a občas z její tváře probleskuje i vztek a žárlivost: třeba na svou mladou ošetřovatelku Marii (Léa Seydouxová), afektovanou dívku hledající smysl života v charitě a flirtující se šarmantním dobrovolníkem Kunem (Bruno Todeschini), který se Christine také líbí.

Hausnerová ukazuje Lurdy jako místo, ve kterém se odehrávají vyprázdněné rituály, jimž věří už jen bezmocní, pro něž jsou otázkou života a smrti. Hlavní organizátorka zájezdu Cécile (Elina Löwensohnová) peskuje Christine, že by měla s pokorou přijmout svůj osud. Také kněz výpravy (Bernard Liebmann) nabádá vozíčkáře, že by neměli vkládat naděje do tělesného uzdravení, a místo toho se soustředit na vyléčení vlastní duše: vždyť také handicap je boží dar. To ale Christine rozhodně nestačí. Není věřící a s křesťanskou charitou jezdí jen proto, že je tu o ni dobře postaráno. A možná právě proto tahle houževnatá třicátnice jedné noci vstane z hotelové postele a začne opět klopýtavě chodit.

Režisérka se pak pouští do neúprosné vivisekce lidské povahy. Zázrak totiž není něco, co by v Lurdech očekávali s otevřenou náručí. Christine sice na závěrečném večírku dostane sošku pro nejlepšího poutníka, velká část výpravy ji ovšem sjíždí nepřejícími pohledy a její pokroky glosuje závistivými poznámkami. Také lékaři mluví opatrně o pouze přechodném zlepšení stavu, které se prý v tomto stadiu nemoci výjimečně vyskytuje.

Emočně vypjatý a různým interpretacím otevřený závěr ukazuje, že Hausnerová si o lidech nedělá iluze. Ale své chybující postavy nevystavuje na pranýř jako její rakouští kolegové Michael Haneke nebo Ulrich Seidl. Dívá se na ně s ženskou empatií a pochopením. Považuje se za ateistku, ale její film se podle ohlasů na internetu líbí i katolíkům. Všudypřítomné kýčovité výlohy se svatými obrázky a mariánskými soškami ji nesvádějí k sarkastické kritice komercionalizace církve, pokouší se o univerzálnější metaforu současného světa, v němž všechno sakrální ustupuje profánnímu. A Lurdy jsou jen symptomem tohoto vývoje.

Nejpřesněji tak vyznění filmu shrnuje vtip, který si v hotelové lobby vypráví při karetní partičce kněz se dvěma maltézskými rytíři. Ježíš s Duchem Svatým a Pannou Marií si v něm plánují dovolenou. „Pojeďme do Lurd,“ rozsekne nakonec debatu Marie. „Tam jsem nikdy nebyla.“