Svobodu pro Egypt

„Nikdo ji nepředpověděl, ale každý ji umí vysvětlit.“ Tato slova byla vyřčena o jiné revoluci, ale platí i pro tu, která se odehrává v Egyptě.

„Mysleli jsme, že vydržíme sotva pět minut,“ vzpomíná jeden z organizátorů prvního protestu z 25. ledna. Pokud by měl pravdu a Mubarakova policie by zadusila revoluci v zárodku, internet by byl zahlcen články expertů vysvětlujících, proč „Egypt není Tunisko“. Místo toho je dnes web plný sebevědomých vysvětlení toho, co nikdo neočekával. Tolik k iluzím retrospektivního determinismu.

Než se dostanu dál, dovolte mi dvě poklony. Ta první, nejhlubší, patří těm, kdo to začali, s velkým osobním rizikem, bez podpory Západu, údajně milujícího svobodu, a proti režimu, jenž neváhal mučit. Druhá poklona patří paní Štěstěně, která, jak věděl už Machiavelli, se na všech historických událostech podílí celou polovinou. Žádná revoluce by se nikdy nikde neuskutečnila bez statečných osobností a dávky štěstí.

Determinismy a analogie

Tato revoluce má jednu oběť, z jejíž smrti se můžeme radovat – tou obětí je zažitý kulturní determinismus a jeho tvrzení, že Arabové a muslimové netouží po svobodě, důstojnosti a lidských právech. Jejich „kultura“ je vede jiným směrem, tvrdil nám Samuel Huntington a další. Povídejte to lidem tančícím na náměstí Tahrír. To neznamená, že…