Spartakiádní tabu

Dlouho se nesnesla na nějakou hru taková kritika jako na novou inscenaci Nové scény Národního divadla Třicátá Marinina láska. Představení se v recenzích vyčítá skoro všechno, od špatné dramatizace Sorokinova románu (Karel Steigerwald) přes zmatenou režii (Viktorie Čermáková) až po rozpačitou hlavní roli (Jana Pidrmanová). Zapomíná se ale na to nejpodstatnější: proč vůbec Národní divadlo sáhlo po textu, který pomocí otevřené pornografie interpretuje poměry v Sovětském svazu 80. let?

Nová scéna má ve své aktuální podobě sloužit i jako experimentální prostor dost konzervativní instituce. Proto v ní taky s Třicátou Marininou láskou dostalo šanci Divadelní studio Továrna. Sdružení mapující prostřednictvím nastupující divadelní generace společenská témata, ať už aktuální (Česká pornografie) nebo zabíhající do minulosti (Políbila Dubčeka). Takové ambice měl i jeho čerstvý výstup. Čili provokovat, otevírat tabuizované fenomény.

Jenže s tím se román Vladimira Sorokina zcela míjí. Samozřejmě, příběh dívky hledající „orgasmus, lásku, identitu“ je jakousi nadčasovou metaforou, že věčná ne(u)spokojenost může vést až k přitakání zlu. To se ovšem v knize napsané před třiceti lety konkrétně projevuje tím, že Marina začne chodit na stranické schůze, miluje kolektiv a nesnáší Izrael. Což divákovi dnes těžko „vyrazí dech“, jak mu divadlo slibuje. Ony spartakiádní výjevy, které se…