Zhaslo srdce na Hradě

Olga je proti tomu, prý se se mnou rozvede.“ Je prosinec 1989 a vůdce nenadálé „sametové revoluce“ stojí před osudovým krokem. Města jsou polepena jeho plakáty, davy na náměstích skandují jeho snadno zapamatovatelné jméno. „Je to nemožný, aby byl prezidentem,“ zaznamenává postesk manželky Olgy spisovatelka Eda Kriseová. „Ty přece taky víš, že se na to nehodí. A co si počnu já?“

Manželé Havlovi měli v tom čase za sebou možná nejdramatičtější rok života. Napřed lednové zatčení a uvěznění Václava. Květnové propuštění kvůli nemoci a protestům z ciziny. Pak rozjezd petice Několik vět, která poprvé probudila Husákovo království ze spánku. Sametový převrat a hektické týdny, během nichž se tvoří základy opět svobodného Československa, směřují k jedinečnému vyvrcholení. Je to chvíle, na kterou pamětníci nemají nikdy zapomenout: Vladislavským sálem Pražského hradu zní působivé fanfáry z Libuše, do nichž vchází na pohled nenápadný muž s nesmělým úsměvem – nový prezident a nový český idol Václav Havel. Dnes, po třinácti letech, odchází tento muž z Hradu pryč. Jaký byl?

Tam, kde sedí Havel

„Když jsme po Havlově zvolení přišli na Hrad, připomínalo to tam Kafkův zámek,“ vzpomíná dnes jedna z prvních prezidentových poradkyň Eda Kriseová. „Na chodbách stáli vojáci se samopaly. Na stěnách kanceláří visely obrazy vymalované ve stylu socialistického realismu, pod nimi mohutná kožená křesla. Ve všech místnostech bylo odposlouchávací zařízení, a my jsme nevěděli, kdo a kde ho poslouchá.“ Havlův předchůdce Gustav Husák měl hlavní kancelář na Ústředním výboru KSČ a na Hrad chodil obvykle jen přijímat státní návštěvy. Nefungovalo tu žádné tiskové oddělení, žádné oddělení pro styk s veřejností, v legislativním oddělení seděl jeden člověk. Z technického vybavení tu byla jedna kopírka a jeden elektrický psací stroj. Žádný fax, žádné počítače.

Kriseová patřila ke skupině deseti přátel, které si Havel přivedl na Hrad s sebou ze sídla Občanského fóra jako své nejbližší spolupracovníky. Loajalita Husákových podřízených nebyla předem jistá a prezident potřeboval mít kolem sebe někoho spolehlivého. „Sedli jsme si všichni do jedné místnosti, kolem nás bylo dalších asi sto zaměstnanců včetně páté správy StB, zřízené pro dozor nad prezidentskou kanceláří,“ dodává Kriseová. „Rozkoukávali jsme se jen postupně.“

S novými nájemníky přišla na Hrad i značně neformální atmosféra. Všichni si na poradách běžně tykali, středu vyhlásil prezident za „svetrový“ den, kdy nebude ani on sám nosit oblek a v rámci možností se nebudou přijímat oficiální návštěvy. Světové noviny oběhly zprávy, jak nový československý prezident brázdí dlouhé hradní chodby na koloběžce nebo jak na zámku v Lánech krájí jídlo mečem. Podle pamětníků při cestách po republice vyzval někdy prezident Havel řidiče, aby zastavil a svezl stopaře. „Byla to doba, kdy se protokol příliš neřešil,“ vzpomíná Havlův osobní fotograf těch časů Tomki Němec. „Prezident občas utíkal ochrance, téměř vše působilo přátelsky, neformálně.“ Nutno ale také dodat, že to byl čas velkých úkolů a nekonečné práce. „Bylo to obrovské pracovní nasazení, měli jsme osmnáctihodinové pracovní dny,“ říká další z poradců Ladislav Kantor.

S příchodem nového prezidenta začal Pražský hrad nabývat kdysi ztracené důležitosti. „Měsíčně přicházelo sedm tisíc dopisů s nejrůznějšími stížnostmi a křivdami,“ vzpomíná Kriseová. „Ze začátku s nimi hradní úředníci nakládali tak, jak byli zvyklí: buď je založili, nebo odpověděli na strohém formuláři bez oslovení a poděkování. Zavedli jsme pravidlo, že na každý dopis se musí vstřícně odepsat.“ Hrad se najednou stal přitažlivým místem. Na prezidentovo pozvání přijel tibetský dalajlama a po něm všichni západní státníci, ale také třeba Jásir Arafat. Pro běžné občany začala být i obyčejná nedělní procházka na Hradčany spojována s půvabem návštěvy místa, kde sedí Havel. „My i prezident jsme šli na Hrad s tím, že zůstaneme půl roku do parlamentních voleb. Pak měl být zvolen jiný prezident. Brzy ale bylo jasné, že Občanské fórum i Veřejnost proti násilí výrazně uspějí a že budou chtít, aby Václav Havel zůstal,“ vzpomíná prezidentův tehdejší mluvčí Michael Žantovský.

Přítel Čalfa

Po druhém zvolení v létě 1990 se začal prezidentský úřad zvolna přeměňovat. Z poradců-kamarádů se stali šéfové odborů s jasnou pracovní náplní a podřízenými. Havlova kancelář měla za sebou první revoluční očistu: kromě Husákových věrných musel kvůli evidované spolupráci s StB odejít i nový šéf kanceláře – Havlův předlistopadový obhájce Josef Lžičař. Na jeho místo přichází muž s vítanými kontakty po Evropě Karel Schwarzenberg.

V tom čase má prezident za sebou i první politické úspěchy a porážky. Psaná pravidla nevybavují tu funkci žádnou zvláštní mocí a velkými pravomocemi. Silou své osobnosti si ale Havel získal obrovský neformální vliv na dění ve státě. Svými názory také do značné míry předurčoval, jak se bude politika nové demokracie vyvíjet. To samozřejmě vyvolalo kritiku toho, co prezident udělal či neudělal. „Hodně mi začala vadit jeho tolerance k bývalým komunistům, hlavně k Čalfovi,“ říká dnes Havlův dlouholetý přítel a kritik John Bok. „Nejde o to, že by měli být tihle lidé vězněni, od prezidenta měl ale přijít jasný distanc.“

Havel se s Mariánem Čalfou setkal už při prvním revolučním vyjednávání s tehdejším komunistickým premiérem Adamcem, u něhož Čalfa působil jako legislativní expert, a padli si do oka. Nomenklaturní kádr Čalfa realisticky odhadl situaci, nechal se zvolit do čela nové vlády, vystoupil z KSČ a stal se loajálním Havlovým spojencem. Nešlo ale jen o Čalfu – Havel jako polistopadového ministra obrany prosadil komunistického generála Miroslava Vacka s vysvětlením, že právě on se v čase převratu zasloužil o to, že Jakešova moc nepoužila proti demonstrantům armádu. Bývalý disident a polistopadový místopředseda federálního parlamentu Rudolf Battěk k tomu říká: „Havel měl pocit, že není možné všechny vyházet. V Čalfovi respektoval vládně zkušeného jedince, který má tu výhodu, že je velice vstřícný.“ Podobně mluví Žantovský: „Vzhledem k tomu, kolik bylo v téhle zemi členů KSČ, prezident nechtěl dělit společnost na komunisty a nekomunisty. Heslem také přece bylo – nejsme jako oni. Na druhé straně chtěl, aby se problém minulosti řešil. Stál o to, aby na ministerstvo vnitra přišel Jan Ruml, a jeho kancelář byla první, kde se lustrovalo.“

Založ si stranu

O něco později, na podzim roku 1992, se Havel snažil dojem přílišné vstřícnosti zahladit a navrhl například nepromlčitelnost komunistických zločinů či zřízení nezávislého úřadu, který by je vyšetřoval. Svůj názor na „případ Čalfa“ ale nezměnil. „Komunistickou stranou prošlo za čtyřicet let asi sedm milionů lidí a ve všech volbách 99,9 % lidí volilo kandidáty Národní fronty. V takovém sociálním prostředí není dost sil k ostrému rozchodu s nomenklaturními činiteli. Nicméně si myslím, že musíme umět rozlišovat mezi prostými členy strany a hlavními pachateli zla a musíme také pozorovat, co ti lidé dělají od pádu komunismu,“ komentoval tehdejší rozhodnutí před dvěma lety v jednom ze svých rozhovorů pro Respekt.

Ale zpět do prvních let vládnutí. Tehdy se také ve skupině kolem Valtra Komárka a Václava Klause odehrává boj o budoucí ekonomickou reformu, do kterého ale Havel nezasahuje, téměř o ní nemluví v novinách. Ve svém týmu na Hradě má sice i ekonomického poradce jménem Wagner, ten ale z Hradu brzy po pozitivní lustraci odešel.
Podstatně více zasahuje Václav Havel do politiky. Hned od začátku ale naráží na odpor Slováků ve federálním parlamentu. Kvůli jeho fungování zděděném po komunistech mohla skupina pouhých třiceti osmi poslanců (z celkem tří set) ve Federálním shromáždění zablokovat jakýkoli zákon. Havlovi neprochází hned ten první a zdánlivě nejjednodušší – návrh na změnu názvu státu na prosté Československá republika. Vznikla tzv. pomlčková válka.

Od té chvíle se začal táhnout spor o podobu federace, který postupně vedl k jejímu zániku. „Havel se nikdy nechoval autokraticky,“ říká k dva roky trvajícím jednáním o federaci Battěk. „Chtěl vyjít Slovákům vstříc, evidentně ho ale zaskočila atmosféra, která se najednou značně proměnila.“ Ne postkomunističtí národovci v čele s Mečiarem, ale Havlův kolega z disentu Ján Čarnogurský byl v prvních dvou letech hlavním motorem demontáže federace. Na stále silnější požadavky na přesunutí kompetencí na republiky se Havel snažil reagovat vstřícností. Otevřel v Bratislavě pobočku prezidentské kanceláře, do svého pražského týmu pozval další Slováky, snažil se vystupovat v tandemu se slovenskou ikonou Alexanderem Dubčekem.

Na podzim 1991 přišli prezidentovi poradci s návrhem, aby si prezident založil politickou stranu, která by působila v Čechách i na Slovensku a zachraňovala by nahnutou federaci. Prezident to ale odmítl. „Chtěl zůstat nezávislý,“ vzpomíná Žantovský. Havlova nechuť k praktické, všední politice se pak naplno projevila koncem roku 1991, kdy se obrátil na parlament s požadavkem rozšíření prezidentských pravomocí. Nešlo o nic dramatického, o žádnou snahu propašovat sem prezidentský systém, jak jej někteří oponenti nařkli. Havel tehdy přišel s normální pojistkou pro případ ústavní krize (možnost rozpustit zablokovaný parlament a dočasně vydávat prezidentské dekrety). Spolu s předložením návrhů do parlamentu navíc vyzval občany, aby mu demonstracemi pomohli zákony vyvzdorovat. Za tuto neochotu využít normálních politických mechanismů Havla ovšem tehdy kritizovali i vstřícní novináři.

Se svou žádostí prezident neuspěl, stejně jako při dvou zbývajících událostech, které lze spojit s jeho pokusy o záchranu federace. V polovině března 1992 se v Bratislavě vydal na mítink nacionalistů, přestože jej od toho slovenští přátelé zrazovali.

„V tomhle státě se nemůže konat veřejná událost, které by se prezident měl bát zúčastnit,“ namítal tehdy Havel. Na mítinku pak musel čelit záplavě házených vajec a nenávistnému spílání. Hořkost pak korunovaly volby, v nichž Dienstbierovo Občanské hnutí, které se k prezidentovi nejvíce hlásilo, totálně propadlo a ani se nedostalo do parlamentu.

Někoho bez autority z revoluce

Měsíc po volbách 1992, kdy byl již jasný konec federace, Havel odstupuje. Činí tak s úsměvem, bez známek zahořklosti, prostě s vysvětlením, že nechce být dalším v řadě tragických československých prezidentů, kteří sedí na Hradě a přitom už nedokáží ovlivnit nepříznivý vývoj státu. Po demisi se převlékl do džínsů a svetru, s díky rozpustil svůj sbor kamarádů-poradců a veřejnosti slíbil, že bude dál do politiky zasahovat. To dodržel a od začátku listopadu začal jako občan Havel pořádat tiskové konference.

Ve stejném čase nový český premiér Václav Klaus požádal Havla o kandidaturu na místo hlavy chystaného českého státu a i v cizině se začalo psát o slibném tandemu Havel-Klaus

Disharmonické názory na Havlovu novou kandidaturu se objevovaly výjimečně. Nejpozoruhodnější z nich vyšel v tehdejším deníku Prostor. Velmi obsáhlá a propracovaná kritika z pera Richarda Štencla vysvětluje, že koncept Havlovy politiky je zásadně mylný, neboť vychází ze zkušeností jeho samého, které nejsou na společnost jako celek přenosné. „Jakých praktických politických úspěchů během výkonu funkce dosáhl kromě toho, že ,nám ho všude závidějí‘ a že se mu nyní nabízí možnost prezidentovat novému státu?“ ptal se v Prostoru Štencl. „Pro trvalou demokracii jsou důležitější instituce než konkrétní lidé – k tomu je ovšem zapotřebí nepodlehnout psychologickému sebeklamu o nenahraditelnosti. ,Obyčejný‘, více politický a samozřejmě přitom slušný prezident, který by svou autoritu nečerpal z revoluce, ale z uvážlivého působení v úřadě, by novému českému státu jistě slušel.“ Nikdo takový se neobjevil, neboť všichni – alespoň na oko – si přáli opět Havla.

Prezident z roku 1993 se ale přesto od svého předchůdce lišil. Skeptici říkají, že Havel se stal více úředníkem, podle realistů více tradičním politikem. Jeho kancelář se zprofesionalizovala, revoluční časy party kamarádů byly pryč. Nastupují lidé, s nimiž si už prezident netyká, kteří téměř nevystupují v médiích. Ubývá tiskových konferencí, výstoupení na veřejnosti ve svetru a džínsech. Jako své konzultanty si zve šéfa Komerční banky Richarda Salzmanna, ekonoma a bývalého ministra Tomáše Ježka, expremiéra Jana Stráského a nyní již advokáta Mariána Čalfu.

Pokraj smrti

Česko v tom čase zažívá klidnější část svých transformačních let. Nejasnosti kolem dělení státu jsou překonané, ekonomice se začíná dařit, pravicová vláda má v parlamentu silnou podporu. Prezident v této době není nijak zvlášť viditelný, hodně pozornosti se dostává samotnému Klausovi. Přesto ale Havel dost často udělá nebo řekne pro vývoj země něco velmi důležitého, což ale vztah mezi „praktikem“ Klausem a „idealistou“ Havlem stále více vyhrocuje. Havel je z vrcholných politiků jediný, kdo se výrazněji a soustavně zastává Romů, kdo otevřeně mluví o bolavých místech české historie. „Poválečný odsun sudetských Němců odsuzuji jako celek,“ prohlásil v Respektu už v roce 1992. „Násilné vyhánění lidí je nemorální. Je to typická totalitní praktika. Násilí a zvěrstva, které ho provázely, nelze omlouvat ničím.“ Vlastně až dodnes se žádný jiný český politik k hrůzám vyhnání německých spoluobčanů takto otevřeně nevyjádřil.

V září 1993 Havel hostí britského spisovatele Salmana Rushdieho, odsouzeného na dálku k smrti íránskými náboženskými fanatiky. Klaus se od návštěvy distancuje a Havel mu vzkazuje: „Nalézání důvodů, proč je šikovnější nebo taktičtější si s Rushdiem raději nic nezačínat, je postoj, který hraničí s přitakáním zlu.“
Polovina 90. let je ale také poznamenaná do značné míry sílícími obavami o prezidentovo zdraví. Havel si už v roce 1990 přinesl do úřadu zdravotní problémy, získané hlavně předchozím vězněním za komunismu. Po roce 1995 se prezidentův zdravotní stav zhoršil. Kvůli nalezenému nádoru mu byl odebrán kus plíce, v dalším roce jej pak postihl těžký zápal plic, prasknutí tlustého střeva a náhlá dramatická operace na dovolené v Innsbrucku. Havel v tom čase dvakrát málem zemřel.

Právě v čase nemocí a druhého sňatku se prezident více uzavřel před okolím, zklidnil svůj život. Musel přestat kouřit, zásadně zpřísnit životosprávu, více odpočívat, v zimě jezdit na jih. Národ s ním začal prožívat doslova každou zvýšenou teplotu, která pro prezidentův oslabený organismus znamenala nebezpečí. Někteří Havlovi přátelé si začali stěžovat, že nová manželka Dagmar vytváří kolem prezidenta clonu, přes niž není snadné proniknout. Podle mnohých však situaci změnilo hlavně balancování mezi životem a smrtí, na něž se nedá zapomenout. „Jsem přesvědčená, že právě Dagmar mu tehdy zachránila život,“ říká k tomu Eda Kriseová. „To ona mu dodává sílu vydržet všechny zdravotní problémy.“

V opozici proti opoziční smlouvě

V čase vládní krize Klausova kabinetu koncem roku 1997 je ale politik Havel opět naplno ve hře. V Rudolfinu pronáší projev, v němž dosud nejostřeji kritizuje dosavadní průběh reformy a Klausovu roli v ní. (Poměry v Česku označuje jako mafiánský kapitalismus, Klausovu éru za „plnou pýchy kombinovanou s maloměšťáckým provincionalismem“.) Havel se do reformy národního hospodářství nikdy moc nepletl, pouze čas od času upozorňoval, aby se transformace příliš nezužovala na ekonomiku, ale rozvíjela se všestranně v tradiční občanskou společnost s úctou v právní řád. Špatný konec Klausovy vlády s vážným podezřením na korupci politických stran teď vnímal jako potvrzení svých slov. V tom okamžiku nečekal na další pokusy sestavit normální vládu a začátkem roku 1998 jmenuje guvernéra České národní banky Josefa Tošovského novým premiérem poloúřednické vlády.

Myslím, že tento postup byl chybný,“ říká dnes bývalý šéf ODA Jan Kalvoda. „Po pádu vlády měl prezident vyzvat tutéž koalici, aby se pokusila sestavit jinou vládu. Havel ale podlehl atmosféře účtování s Klausem.“ Do víru událostí se Havel navíc vrhá v době své další prezidentské volby. „Tehdy se rozhodoval poměrně těžce,“ říká k tomu exkancléř Ivan Medek. „Byl po nemoci a pochyboval, zda bude mít na prezidentství ještě dost sil.“ Vládní krize a možnost více než kdy jindy předtím politiku státu ovlivňovat ale prezidentovi dodaly energii k poslední kandidatuře. O půl roku později však nastaly předčasné parlamentní volby a po nich netradiční rozdělení mocenských postů, na něž naopak Havel neměl vůbec žádný vliv – opoziční smlouva mezi ODS a ČSSD.

Ta najednou Havla postavila do nové role. Neobvyklý mocenský pakt dvou nejsilnějších stran odsouval stranou prezidenta, menší politické strany, škodil demokratické soutěži i rozvoji občanské společnosti. Následující roky pak ukázaly, že na pokřivené politické scéně plní tak potřebnou roli opozice především Havel. Sice ne ve jménu klasického politického boje, ale ve jménu zachování demokracie.

Prezident šlapal opoziční smlouvě na paty několikerým způsobem. S pomocí Ústavního soudu a Senátu se mu povedlo zablokovat změny ústavy, které měly moc ODS a ČSSD dále posílit. Nešlo ale jen o zákony. Když získal podezření, že za lhostejnosti opozičně smluvních partnerů se někdo snaží rozvrátit elitní policejní sbory, navštívil centrálu Útvaru pro boj s organizovaným zločinem, aby ji podpořil. Poté dokonce požádal tajnou službu, aby zjistila, kdo se snaží o likvidaci těchto složek. Prezidenta poté podpořil i ministr vnitra Václav Grulich. „Naprosto chápu protesty proti tomu, že mluvím takto obecně a že nesnáším hory konkrétních důkazů. Já ale nejsem ani kriminalista, ani vyšetřovatel a ctím principy presumpce neviny. Proto nemohu konkrétně jmenovat. Vím, že to je hloupé, ale stále mně to připadá lepší než úplně mlčet a tvářit se, že se nic neděje,“ vysvětlil prezident svůj postup. Záhy se ukázalo, že za hlavní útočníky proti speciálním policejním útvarům považuje prezident šéfa premiérových poradců Miroslava Šloufa a někdejšího šéfa středočeského úřadu vyšetřování Josefa Douchu, který byl od policie vyhozen pro kontakty s podsvětím.

Možná ještě více než na domácí scéně se nemocí oslabený prezident v tom čase angažoval v zahraniční politice. Z původního odpůrce vojenských paktů se stal postupem času přesvědčeným zastáncem NATO a je do značné míry jeho zásluhou, že se Česká republika stala v roce 1999 členem této obranné aliance. V Evropském parlamentu se energií hýřící Havel vyslovil pro vytvoření evropské ústavy, vznik druhé komory Evropského parlamentu a vlastní vojenské jednotky, která by mohla zasahovat i bez mandátu OSN. Jako jeden z prvních světových politiků také podpořil Čečensko v jeho zoufalém souboji s ruskou přesilou.

V realističtějších barvách

Třináct let je dlouhá doba a bylo by jistě divné, kdyby nějak občana Václava Havla nezměnila. Krátce před loňskými Vánocemi si Havel zamluvil pražský klub Rock Café a sezval si do něho desítky starých přátel. Večírek jako za starých časů, odmyslíme-li si věk přítomných a spory o to, zda na pódiu mají zahrát i ti, o nichž vyšlo najevo, že v minulých letech donášeli na své kamarády estébákům.

Rozlučka s prezidentem dala i příležitost k bilanci, jak jej třináct let na vrcholu moci změnilo. „Absolutně ne,“ říká smířlivě někdejší Havlův kritik John Bok. „Vzdálil se některým lidem z disentu, obecně se nám ale neodcizil. I jako prezident chodil na koncerty Plastic People a i tenhle večer v Rock Café to dokazuje.“

Podobně pozitivně vyznívá rozhovor i s jinými Havlovými spolupracovníky z dřevních časů svobody. Žádné stížnosti, žádné nářky. Všichni chválí prezidenta i mnohé z toho, co udělal. Do kritičtějšího pohledu se pouští pouze Ivan Medek: „Co se nepovedlo? Poslední volby strašlivým způsobem poznamenala protiněmecká kampaň. Prezident k tomu mlčel a já chápu, že nechtěl zasahovat do předvolebního boje. Jen doufám, že se k tomu později vyjádří. Druhá nejvážnější otázka zní: do jaké míry je KSČM jako dědičku KSČ možné považovat za demokratickou. Nejde o stanovy, ale o to, jak škodí tomuto státu. Tam bylo možné být vůči ní přísnější.“

Blíží se závěr. Václav Havel po třinácti letech definitivně odchází z Hradu. Byl to sice léta známý termín, ale přesto je teď řada lidí z toho faktu zaskočena. U tak silné a pozitivně vnímané osobnosti by ostatně jiná reakce byla s podivem. Nejde přitom jen o to, že Česká republika Havlovým odchodem přichází o jednu ze svých výrazných „značek“ či možná o tu vůbec nejvýraznějších z nich. V průzkumu novin MF DNES i po třinácti letech vyslovilo téměř šedesát lidí ze sta obavu, že žádný z dalších kandidátů Havla nemůže nahradit, že tak dobrého prezidenta prostě na dlouhou dobu mít nebudeme. Co k tomu říct? Jistou střízlivou útěchu snad dávají slova, která po Havlově demisi v roce 1992 napsal do Respektu novinář Frankfurter Allgemeine Zeitung Bertold Kohler: „Bez Havla, Západem často přestylizovaného, obraz země trochu pohasl, ale zato je realističtější.“

 (Respekt 4/2003)