Bude válka?

Ke svému značnému znepokojení jsem dostal ve dvou dnech od dvou různých médií tuto stejnou otázku – mnoho na tom nemění ani skutečnost, že jednou to bylo v rozhovoru o houbách v souvislosti se starou pověrou, že jejich hojný růst má blížící se konflikt signalizovat. Masmédia tisíci odrazy multiplikují a zesilují „cajtgajst“, který, jak známo, vane, kam chce. Proto vlastně důvod ke starostem. Krize vzniká v podstatě pocitem krize: nikdy nebyla planeta celkově tak bohatá jako dnes a nikdy se tolika lidem tak dobře či relativně slušně nedařilo.

Válka vzniká pocitem nevyhnutelnosti války, pomineme-li obranu při přímém napadení. Kdyby „cajtgajst“ vanul v roce 1914 jinak, nikdo by po arcivévodovi, kterého měli rádi jen málokteří a starý císař nejméně, ani nevzdechl. „Stačí zlomit stéblo a celá země je v plamenech,“ řekl kterýsi britský šlechtic v roce 1638 při eskalaci konfliktu mezi králem Karlem a parlamentem. I dnes připomíná celá planeta všeobecnou „naštvaností“ veliký úl, na který nešetrně zaklepali. Je to vidět nejen v Londýně či Damašku, ale i na chodbě činžáku, kde autor či laskavý čtenář bydlí.

Co vlastně lidskou etologii takto ovlivňuje? Vypjatá očekávání, která se nesetkávají s dostatečným uspokojením? Naštěstí žádný režim planety není vyhraněně militaristický, doba je v něčem nejmírnější ze všech a prestiž armád nízká. Odtud, zdá se, nebezpečí nehrozí. Ale co nějaký vleklý občanský konflikt, ve velkých městech, organizovaný po síti, jejž nebude mít zesláblý stát sílu zvládnout? Co je „nesnesitelné“ a co ne, je věc povýt­­ce subjektivní: v jáchymovských lágrech mnozí povzdechli: „To se nám to úpělo za Rakouska!“. O čtyřicet let dříve se však všechno zdálo k nevydržení a pocit nespokojenosti mohutně ventiloval i český tisk.