Nenásilí

Žijeme v nejméně násilné společnosti, jaká kdy v dějinách byla. Je to nepochybně dobře a zdálo by se, že se jedná o nejlepší ze všech světů. Ještě před sto lety za pozdní c. a k. monarchie byla společnost nesrovnatelně brutálnější než dnes: poddůstojníci mlátili vojáky, mistři učedníky, manželé manželky (alespoň v lidových vrstvách), rodiče děti, ty zase trhaly nožičky broukům. Jakkoli na tehdejší časy hledíme s nostalgií, jednotlivosti by nám dnes připadaly jako peklo.

Jak moc se časy změnily, vidíme na příkladu Německa – zatímco před sedmdesáti lety se tam s naprostou samozřejmostí očekávalo, že každý, včetně žen a větších dětí, položí na oltář Říše nejen statky, ale i hrdla, existují dnes v některých spolkových zemích útvary pro ničení vosích hnízd – vosy by mohly někoho popíchat. Nedávno zemí otřásala příznačná aféra: Ředitel jedné školy požádal jistého zemědělce, aby v rámci „hry na pravěk“ před očima dětí zabil a poté upekl králíka. Reakce rodičů byla podobná, jako kdyby před sto lety nechal v rámci výuky o rozmnožování předvést dítkám pohlavní akt: smršť petic pedagoga téměř vyhodila ze sedla a rozhořčení nebralo konce. Kde se berou řízky, nesmějí se ty nevinné bytůstky nikdy dovědět.

Kde končí skutečný princip nenásilí, analogický indickému áhinsa, a kde začíná pokrytectví prosté, je obecně těžko soudit. Je ovšem dnešní společnost opravdu tak nenásilná, jak se jeví? O skrytém násilí na zvířatech jsem už několikrát psal, ale nepředstavují procedury vyšetřovacích vazeb a soudů cosi jako nekrvavé mučení? Je jistě lépe, je-li tomu tak, ale obávám se, že by leckdo z delikventů dal přednost dvaceti ranám lískovkou a propuštění. O násilí v médiích jako substituci toho skutečného bylo psáno už mnoho – je naštěstí jen digitální. Jak budou Evropané, vyrostlí v takovémto světě, snášet kontakty s lidmi, kteří vyrůstali ve společnosti „starého“ typu? Může se jednat o přistěhovalce, ale nutně nemusí. Byla by Evropa ještě schopná se bránit?