Sociální síť Trenta Reznora

Zmocnila se mě panika. Podíval jsem se na ten film a pomyslel si: jakou roli tu má mít hudba? Kam ji dáme? Nejsou tu záběry na krajinu ani akční scény, jen samé dialogy,“ vzpomíná Trent Reznor v rozhovoru pro list The New York Times na první pocity ze zhlédnutí dnes již oscarového snímku Sociální síť.

Životní příběh zakladatele Facebooku Marka Zuckerberga v režii Davida Finchera se skutečně odvíjí jako hutné konverzační drama, které nenechává žádný prostor pro hudbu. Razantní lídr přední americké elektro-industriální kapely Nine Inch Nails se však záhy dokázal prosadit. Stvořil na hollywoodské poměry velmi neokázalý syntezátorový soundtrack oproštěný od symfonické pompy, který ladí s vkusem facebookové generace.

Zatímco scénář neodhaluje takřka žádné Zuckerbergovy emoce a ponechává mu masku, je to hudba, která šíří napětí a umožňuje divákovi vhled do jeho nitra. Od zklamání z rozchodu s dívkou až po ničím nepřekonané vzrušení z nápadu, programování a vývoje Facebooku. Jako by to byl Reznor, kdo ovládá celý duševní svět hlavního hrdiny. Není divu, že tento hudebně i koncepčně převratný soundtrack ocenila filmová akademie Oscarem. A Fincher bude s Reznorem spolupracovat i na svém následujícím projektu, adaptaci detektivní trilogie Milénium Stiega Larssona.

Reznor byl pro Sociální síť šťastná volba i proto, že se Zuckerbergem sdílí vzrušení z inovací a posedlost vlastní tvorbou. V průběhu devadesátých let figuroval rozervaný a běsy posedlý buřič na prvních místech amerických hudebních žebříčků. Dokázal překonat své osobní démony a v novém tisíciletí se mu podařilo obrazně převést hudbu Nine Inch Nails z postindustriálního do digitálního věku. V současnosti platí za průkopníka alternativních způsobů distribuce, inspirativního hudebníka, který na volné noze pochopil, jak čelit krizi gramofonového průmyslu.

Zvířecí křik

„Životní zkušenosti jsem čerpal z televize. A když u ní člověk sedí každý den, bombardují ho obrazy krásných míst a spokojených lidí, kteří netrpí nedostatkem příležitostí, mají zaměstnání i kariéru. Ovšem v mém okolí nikoho nic takového nečekalo,“ vzpomíná Reznor v šestnáct let starém rozhovoru pro časopis Rolling Stone na své dospívání v malém městečku poblíž Pittsburghu a následně Clevelandu.

Reformy Reaganovy administrativy vyústily v uzavírání továren a vysokou nezaměstnanost v regionech s těžkým průmyslem. Takto diagnostikuje Reznorovo rodiště – ocelové srdce Spojených států – v průběhu osmdesátých let hudební publicistka Daphne Carr v monografii věnované zrodu debutu Nine Inch Nails, alba Pretty Hate Machine. Kniha v těchto dnech vychází v britsko-americkém nakladatelství Continuum. Stesk ze soumraku regionu čiší i z dobové písně Bruce Springsteena Youngstown. Obklopen bezútěšnou realitou natáčí Reznor – pomocník v jednom clevelandském nahrávacím studiu – v průběhu léta 1989 sám po nocích svoji první desku Pretty Hate Machine. Zní jako bezmocný zvířecí křik uprostřed mechanizovaného postapokalyptického světa.

Pokud žánr country zažíval svůj rozkvět především v době, kdy se Američané stěhují za prací do velkých měst a vyrovnávají se s anonymním způsobem života, přelom sedmdesátých a osmdesátých s krachujícími továrnami patří industriálu. Zaznamenává střet mezi jedincem a průmyslovou výrobou: jde o postmoderní hudbu, která staví na hluku, zvukových útržcích a syntetickém přístupu. Hudebníci se vědomě rozcházejí s kultem rockových hvězd a představu kapely ztotožňují s prací na odlidštěné montážní lince.

Byly to právě kapely jako britští Throbbing Gristle, Test Dept nebo němečtí Einstürzende Neubauten, kdo měl vliv na Reznorův rukopis. S jedním podstatným rozdílem: on byl již dítě osmdesátých let se slabostí pro syntezátorový pop a MTV. Vypůjčil si sice industriální zvuk, ale dokázal ho rozechvět melodiemi a chytlavými refrény po vzoru Depeche Mode, Duran Duran nebo Prince.

Pretty Hate Machine zapůsobilo na znalce, ale následující The Downward Spiral z roku 1994 již vylétlo na druhé místo hudebního žebříčku Billboard, prodávalo se po milionech a oslovilo celou generaci. Ta spatřovala v Reznorově zaťatém vzteku vůči systému kreativní protipól chaotického a frustracemi zmítaného Kurta Cobaina.

Reznor se svého tématu drží po celá devadesátá léta a zároveň se věnuje zkoumání temných stránek své osobnosti. Jeho alba se rodí ve velkých tvůrčích mukách, propadá se do alkoholové a kokainové závislosti. Nic nenasvědčuje tomu, že v druhé půli nultých let svede boj se systémem nahrávacích společností, nad touto mašinerií zvítězí a stane se z něj produktivní umělec, který chrlí desítky skladeb ročně.

Tohle je na mě

„Nikdo ze zodpovědných lidí u velkých nahrávacích společností nerozumí internetu,“ nechal se slyšet Reznor v roce 2009 v rozhovoru pro časopis Wired. „Jsem překvapený, že vůbec umějí odeslat e-mail. Vybudovali svůj byznys na prodávání plastových disků, jenomže ty už nikdo nechce kupovat.“ Muž, který vždy upozorňoval na nelidské aspekty technologií, se v digitální éře ke své výhodě ukázal jako jejich velký znalec.

Když v roce 2007 vypršel jeho kontrakt se společností Interscope, cítil úlevu a zároveň zmatek. Jak má umělec, jehož k popularitě vynesl kvetoucí trh s hudbou devadesátých let, „přežít“ v časech, kdy je každá deska na internetu k pirátskému stažení? Jak prodávat věci, které jsou k dostání zadarmo? Inspiraci mu poskytli Radiohead, kteří zcela obrátili obchodní model a na podzim 2007 nabídli fanouškům album In Rainbows ke stažení za dobrovolnou cenu. Reznor si uvědomil, že i když je hudebník, musí svoje komerční aktivity postavit na něčem jiném než prodeji hudby. Zjistil, že to nejcennější, co má, je fanouškovská základna, již mu pomáhal budovat firemní kolos. O tyto lidi se musí starat a nabízet jim zboží, které budou mít důvod si koupit, protože hudbu si tak jako tak seženou sami.

První deskou mimo smlouvu s Interscopem bylo dvojalbum Ghosts I–IV obsahující 36 čistě instrumentálních skladeb, z hlediska renomé Nine Inch Nails marketingově poměrně neatraktivní materiál. Ovšem kromě částečného downloadu zdarma nabídl Reznor i luxusní CD verzi za 75 dolarů s výpravnou knihou a superluxusní balení v limitované sérii 2500 kusů za 300 dolarů, jež vlastnoručně podepsal. Během 30 hodin se po sběratelské edici zaprášilo a za sedm dní od vydání se na Reznorově účtu díky strategii nabídnout co nejvíc cenově odstupňovaných variant objevilo 1,6 milionu dolarů. Kdyby oficiální americký žebříček Billboard s těmito výsledky uměl pracovat, Nine Inch Nails by ho v daném týdnu zbořili.

Ani ne dva měsíce po Ghosts I–IV pak Reznor vypustil na síť regulérní řadové album The Slip – s lakonickou poznámkou „Tohle je na mě“. I kdyby fanoušci chtěli, nedal jim možnost za něj zaplatit. Jediný kapitál, který dostal, byla e-mailová adresa. Získal jich ovšem dva miliony, teď je může obesílat svými novinkami a pozvánkami na koncert.

Už proto nebyl vhodnější adept pro tvorbu hudby k filmu Sociální síť. Svůj vztah s publikem Reznor vytváří v duchu, jaký panuje na Facebooku. Přesně v duchu toho nejlepšího, co do umění vneslo 21. století. „Pokud nevíte nic o nových médiích a nechápete, jak dnes lidé komunikují, nemáte šanci jako nezávislý muzikant uspět,“ poznamenal na svém blogu. V porozumění těmto principům nemá dnes Reznor mezi hudebníky své generace konkurenta. 

Trent Reznor (1965)

Lídr a jediný stálý člen americké elektro-industriální kapely Nine Inch Nails, s níž prodal 20 milionů alb po celém světě a získal dvě ceny Grammy. Sestavil soundtracky pro filmy Olivera Stonea Takoví normální zabijáci a Los tHighway Davida Lynche. Za hudbu pro film Sociální síť získal letos cenu amerických kritiků Zlatý glóbus i Oscara.