Svatá Jacinta

Před devadesáti lety zemřela nejmladší ze svatých

Z té fotografie je vidět, že byla pořízena až v době, kdy se do vesnice Aljustrel v chudé krajině portugalských hor Serra de Aire začali sjíždět zvědavci; ještě na začátku roku 1916 neměli sourozenci Martovi ani boty, chodili v dřevákách.

„Fotografie ukazuje Franciska uhlazeného, v jeho nejlepších nedělních šatech. Hochův pohled do objektivu je zároveň slavnostní i nedůvěřivý, těžko říci zda kvůli fotografovi, nebo těm nedělním šatům,“

popsal výjev italský kněz de Marchi, který ve vesnici žil. Autentické a nenakašírované jsou na fotografii opravdu snad jen zamračené výrazy dětí a také pozadí obrázku: zeď ze štípaného kamene slepená jílem a drny. Dnes se u té zdi – pečlivě spravené – fotí turisté a svědectví tří dětí z Aljustrelu, kterým se měl zjevit posel boží i Panna Maria, stále vzbuzuje diskuse uvnitř katolické církve.

Nejdřív tu malou
Šestiletá Jacinta Martová, její osmiletý bratr Francisco Marto a devítiletá sestřenice Lucía Santosová se ničím nelišili od dětí portugalské chudiny počátku 20. století: neuměli číst ani psát, od dětství byli zvyklí pracovat na poli a pást ovce. Někdy na podzim 1916 se děti schovaly v horách před deštěm pod skálou na místě zvaném Chousa Velha. Když přestalo pršet, hrály si s oblázky, jak později vyprávěla Lucía de Marchimu. „A najednou jsme viděli v dálce, nad stromy, které se větrem ohýbaly, světlo bělejší než sníh ve tvaru mladého muže, dost průsvitného a zářícího ve slunečních paprscích jako křišťál. Jak se blížil, rozeznávali jsme jeho rysy. S úžasem a úplně pohlcení ani jsme necekli. A on řekl: ,Nebojte se. Jsem anděl míru. Modlete se se mnou.‘“

Dětem to zprvu nikdo nevěřil. Proč by se anděl zjevoval negramotným usmrkancům, když jsou tu vzdělaní lidé žijící v odříkání, kteří by byli vhodnějším nástrojem boží vůle? Když se anděl dětem ukázal i podruhé a potřetí, nedůvěřivců přibylo. V podezření byla hlavně Lucía, o které se vědělo, že je pohádkářka s bujnou fantazií – Jacinta byla malá a nikdo z ní nedostal rozumné slovo a Francisco od začátku říkal, že neslyší nic z toho, co anděl říká. V květnu 1917 se dětem na poli Cova da Iria nedaleko farního města Fátima zjevila dokonce Panna Maria, jak tvrdily; a bude se tam objevovat každého třináctého v měsíci. Tak se také stalo – třináctého června děti zase trvaly na tom, že Matku Boží viděly. V červenci už s nimi šel zástup věřících a zvědavců: Marie při tom dětem dokonce vyjevila jakási tři tajemství, která se ihned stala předmětem vzrušených dohadů, a poprvé také způsobila jisté znepokojení úřadů a církve. V srpnu už bylo publikum fátimských zjevení početné, „přišli na Cova da Iria pěšky, přijeli na koních, na poli byly i bicykly,“ napsal de Marchi. Ale děti nepřišly, protože je starosta nechal zatknout a zavřít do vězení. „Jen na dvě hodiny,“ řekl jim, „než se rozpálí olej v kotli, ve kterém vás nechám usmažit, jestli mi neřeknete, jaké tajemství vám Panna Maria svěřila.“ Podle výpovědi vězňů městského vězení a zápisu z vyšetřování pro děti po dvou hodinách opravdu přišla stráž. „Vezměte nejdřív tu malou,“ ukázal starosta na Jacintu, „a hoďte ji do kotle.“ Stráž odvlekla křičící Jacintu, v místnosti zůstali Lucía a Francisco. Ani pak ale neposlechli a řekli starostovi s pláčem a třesoucí se bradou, že tajemství nesmí prozradit a raději zemřou. Ten večer se starosta – do toho dne ateista – stal zapřisáhlým zastáncem pravosti tvrzení tří dětí a jeho manželka je pozvala na večeři.

Třetí proroctví
Zjevení Panny Marie se opakovala až do října 1917, kdy už na poli stálo sedmdesát tisíc lidí, kteří zpozorovali podivné změny na slunci, potvrzené přítomnými lékaři, fyziky a dalšími vědci, kteří chtěli přijít zjevením na kloub. Pak už se Maria neukázala a na jaře 1918 Jacinta i Francisco onemocněli španělskou chřipkou. Francisco zůstal doma a v klidu zemřel ve své posteli. Jacintu poslali rodiče do nemocnice ve Fátimě, odtud ji odvezli do okresního špitálu, mezitím se ke chřipce přidal zánět dýchacích cest a pohrudnice. Jacinta zemřela jako devítiletá po operaci, při které jí vyjmuli dvě žebra bez anestezie. Při operaci velmi trpěla a v noci pak osamocená zemřela, nemocniční kaplan jí odmítl dát poslední pomazání s tím, že přijde ráno.

Lucía vstoupila do řádu karmelitek a v roce 1941 na příkaz biskupa z Leirie vyjevila dvě ze tří fátimských tajemství – byl to popis pekla a proroctví druhé světové války. Třetí tajemství odmítla sdělit a na biskupův nátlak ho svěřila papíru – dopis pak zalepila do obálky s instrukcí, že se může otevřít nejdříve v roce 1960 nebo poté, co zemře. Dopis dostalo do opatrování kolegium kardinálů, kteří v roce 1960 překvapivě prohlásili, že dopis nezveřejní nejspíš nikdy, což vyvolalo vlnu divokých dohadů – podle některých přímých svědectví kleriků se totiž třetí tajemství mělo týkat faktu, že sama církev se stane nástrojem ďáblovým a poslední papež bude Antikristovou loutkou. V roce 2000 musel kardinál Ratzinger, který prosazoval embargo dopisu, ustoupit tlaku papeže Jana Pavla II., který nechal Lucíin text zveřejnit a Jacintu prohlásil za nejmladší svatou katolické církve.

Zveřejnění textu však zklamalo očekávání. Nijak převratný popis katastrofické vize se netýkal témat, která jim šeptanda připisovala, pouze z obrazu papeže zasaženého šípy se usuzovalo na proroctví atentátu na Jana Pavla II. Kardinálové Ratzinger, Sodano a Bertone, kteří měli třetí fátimské tajemství v gesci, byli částí katolické veřejnosti obviněni z toho, že místo originálního Lucíina dopisu obsahujícího přímé poselství Panny Marie varující před rozkladem církve publikovali podvrh. K podezření a spikleneckým teoriím přispěla neochota kardinálů ukázat kopii originálu. Jediná osoba, která mohla do věci vnést jasno, Lucía samotná, nehovořila od roku 1955 s nikým jiným než se svým zpovědníkem a zemřela v roce 2005, dva měsíce předtím, než na papežskou stolici usedl kardinál Ratzinger.

Autor je spolupracovníkem Respektu.