Polský zelený román

Novým románem se jedna z nejvýraznějších středoevropských prozaiček současnosti Olga Tokarczuková vrací zpět do domovského Kladska. Tentokrát ale nejde o prostor mytizovaný, jak jsme byli zvyklí. Primární není zachycování tradic, rituálů, paměti kraje ani genia loci. Ocitáme se jen v geografických souřadnicích polsko-českého pohraničí. Román namísto cyklického času či struktur paměti podléhá čistě příběhu. Jedinému, nefragmentárnímu, lineárnímu příběhu bez větších vedlejších epizod a digresí. Text nese rysy klasického detektivního vyprávění. První kapitola, první tělo. Ale vraždy tu nefungují jako vítaná záminka k vyšetřování jasnozřivým komisařem. Policie se jeví apatická, vyšetřování vázne na mrtvém bodě. Jediným pojítkem vražd jsou totiž stopy zvířat - tu otisky srnčích kopýtek, tu larvy lesáka rumělkového. Vraždí tichá lesní zvěř?

Vypravěčka děje je detektivní zápletkou sama o sobě. Ambivalentní postava, jejíž věk a mentální kondice podléhá velkou část vyprávění pochybnostem. Informace, které o sobě podává, totiž matou. Lidé ji považují za bláznivou, popletenou babku. Neustále obtěžuje policii stížnostmi na porušování paragrafů ve věci zacházení se zvířaty. Jana Dušejková odsuzuje nešetrnost ke všemu živému - sportovní pojetí lovu, pytláctví, špatné podmínky chovu. Spravedlnost bere do svých rukou, demoluje posedy a nabourává hony. Tvrzení dokládá odkazy na astrologii, o které vede dlouhé…