Poražený zloděj čas

Byl to rok, kdy se narodila rychlobruslařka Martina Sáblíková, naše republika byla ještě socialistická i Československá a na jejím území byl zrovna vylisován první kompaktní disk s nahrávkou Smetanovy Mé vlasti. Tehdy – před třiadvaceti lety – vyšlo poslední řadové album Hany Hegerové Potměšilý host, na kterém spolupracovala s textařsko-skladatelským tandemem Hapka-Horáček. Nyní přichází čerstvě devětasedmdesátiletá zpěvačka s novinkou Mlýnské kolo v srdci mém.

Album vychází se skromnou úvodní notickou, že jde o splacený dluh textařům, kteří zpěvačku léta zásobovali texty, ona se však neodvažovala donést je do studia. Kéž by se všechny dluhy splácely s takovou důsledností a grácií. Už po prvním poslechu desky je zřejmé, že Hana Hegerová jim vše vynahradila s úroky, o které by si snad neřekl žádný lačný lichvář.

Hladový párek hrobaříků

I přes tak dlouhou tvůrčí pauzu vyplněnou různými kompilacemi reputace Hany Hegerové jenom rostla. Vykvetla do neotřesitelné pozice první dámy české hudební scény, na jejíž talent přísahají posluchači napříč generacemi. Vždyť i hiphopeři s prořízlou pusou jako Orion, James Cole a Hugo Toxxx, kteří v textech nešetří vulgarismy, stáli o její hlas do skladby Kde domov můj, jež vznikla pro předloňský film Česká RAPublika. Hegerová si tehdy s drsnými rapery vyšla na oběd a k nahrávce svolila s noblesou sobě vlastní.

Mlýnské kolo v srdci mém obsahuje předělávky spíše méně známých šansoniérů. I když coververze frankofonních autorů k Hegerové neodmyslitelně patří od počátků kariéry, nelze v souvislosti s jejím aktuálním albem nevzpomenout na pozdní nahrávky doyenů jako Johnny Cash nebo Tom Jones. Ti také zcela opustili vlastní tvorbu, aby vložili veškerý nabytý talent do služeb pečlivě zvolených písní.

Coververze v mladém věku často více vypovídají o chtění zpěváka, snaze připodobnit se a čerpat energii ze známé skladby než o osobitém uchopení. Ovšem Hegerová na Mlýnském kole dokázala to, co výše zmínění: místo sebe obohatila písně, investovala své zkušenosti do melodií a textů, jež rázem získaly další nečekanou dimenzi, z níž posluchače mrazí.

Hegerové se podařilo sladkobolný žánr plný přepjatých slov a gest obohatit nebývalou emocí: sžíravým cynismem. Ten se silně projevuje v ústřední písni Lebka – její původní text Borise Viana přebásnil Pavel Vrba –, jež pojednává o kdysi krásném těle, které se pomalu rozkládá v hrobě, bradavky sžírá hlína a rty párek hrobaříků. Z provokace nekonvenčního „vejtahy“, kterým autor próz plných černého humoru jako Naplivu na vaše hroby býval, se náhle stává hrozivá předtucha nevyhnutelné reality. Vian, který zemřel předčasně v devětatřiceti letech, se za svá slova nikdy nemohl takto postavit. I otrlým raperům by sklapla ústa, jak krutou pravdu je Hegerová schopná vyslovit.

Odešel pryč

Zpěvaččinu pronikavost dokázal na albu využít i Jaromír Nohavica, když jí v duetu Stará píseň připsal roli životem otlučené, přesto nezahořklé ženy. Nohavica na sebe v dialogu milenců bere roli naivního žongléra s hezkými slovíčky, který se vrhá do milostné aféry, zatímco Hegerová realisticky dodává „ona přibere po dětech, jó řekne se cvič, on po čtyřletých záletech odejde pryč“.

S postupující stopáží album nabírá na vážnosti, spěje k bilancování v titulní skladbě (originál The Windmills of Youe Mind poprvé zazněl ve filmu Aféra Thomase Crowna a získal v roce 1968 Oscara za nejlepší filmovou píseň). Ale ani zde není sebemenší památky po přeslazenosti, k níž žánr šansonu svádí. Věkem poznamenaný hlas Hegerové konstatuje, střízlivě vypráví a to bohatě stačí. Je pryč někdejší účelové vypomáhání si hereckou manýrou, zbyla jen moudrá vědoucnost.

V dokonalé shodě se zpěvaččinou střízlivostí jde také instrumentální stránka alba. Petr Malásek, který Hegerovou na koncertech doprovází již dvacet let, dokázal vytvořit nečekaně syrové a zároveň velmi moderně znějící aranžmá. Kapela, v níž figuruje basista Robert Balzar nebo bubeník Pavel Zbořil (mj. J.A.R.), jde přímo ke kořenům skladeb, neexhibuje, zbytečně nesóluje, ale zároveň se prvoplánově nesnaží zalíbit. Podání je oproti některým originálům dokonce tvrdší. Tvůrci věnovali na Mlýnském kolu pozornost každému detailu, zaráží jen odbytý obal a booklet, jehož grafické provedení připomíná spíš oxeroxovaný jídelní lístek, jenž není hoden alba, které skrývá.

Ten zlodej čas mi všetko vzal, vyznává se z únavy Hegerová ve finále. Mlýnské kolo v srdci mém je však důkazem toho, že se běhu let dokázala postavit a vyrvat svoje ztráty zpět.