Retušované vzpomínky píšícího frankisty

„Vzpomínám si přesněji na člověka, kterým bych býval chtěl být, než na toho, kterým jsem byl,“

říká hlavní hrdina románu španělského romanopisce Juana Marsého. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby jím nebyl frankistický spisovatel, jenž se na sklonku života rozhodl zavřít se v domku na pláži a sepsat paměti. V takovém případě získává jeho promluva příchuť nestoudnosti. Nemá v úmyslu vypořádat se se svým životem, ale napravovat ho, znovu si ho vymyslet. V tom mu však zabrání příjezd nestydaté neteře Mariany, která o něm chce napsat článek, a dotěrně se strýce na temnou minulost vyptává.

Juan Marsé, držitel nejprestižnější španělské Cervantesovy literární ceny, vydal svůj román tři roky po smrti diktátora Franka a vyvolal jím pobouřené reakce. Jednak proto, že si tu pohrává s tabu incestu, ale hlavně proto, že ve vztahu Mariany a jejího strýce Luyse Foresta zachytil společenský a generační střet španělské společnosti i jednotlivých rodin. Ty občanská válka rozdělila na dva bojující tábory a následná diktatura odcizení jen prohloubila. Tak třeba otec Luyse Foresta skončil za protifašistickou činnost ve vězení, kde byl mučen, zatímco jeho syn Frankovu režimu posluhoval a udával sousedy. Když se Mariana ptá strýce, jak se s tím srovnal, uhýbá – nechce zpytovat svědomí, hledá pro svoje činy ospravedlnění. Vymýšlí si dlouhodobou nemoc své ženy, aby zakryl strach vystoupit…