Špatná karta se vrací

Je to jeden z trochu pozapomenutých českých unikátů. V hlavním městě Praze se v současnosti pohybuje hromadnou dopravou víc lidí než vlastním autem. Z každoročně prováděné analýzy dopravních cest plyne, že veřejnou dopravu užívá něco přes padesát procent lidí, autem jezdí necelých čtyřicet procent. Zbytek chodí převážně pěšky nebo jezdí na kole. Ve většině velkých měst Evropy je poměr aut a MHD obrácený. Pražští radní ale jako kdyby se teď rozhodli co nejvíc lidí od cestování hromadnou dopravou odradit.

Báječné podmínky

Důvodem k přehodnocení dopravních priorit Pražanů může být zpackaný, předražený a podezřením z korupce opředený projekt Opencard. Když se ukázalo, že o slavnou kartu (kromě jízdenky ji lze použít ještě v Městské knihovně a k placení parkovného) stojí příliš málo lidí a projekt za 880 milionů zoufale prodělává, město se rozhodlo k ráznému kroku. Pokud se Pražané do akce nehrnou po dobrém, je nutné je k tomu donutit. Radnice začala s žáky a studenty. Pokud chtějí jezdit za rozumnou cenu, musí mít od začátku školního roku Opencard. Prodej papírových kuponů pro dospělé skončí v polovině listopadu.

Kdo nechce projezdit měsíčně násobně vyšší částku než dosud, jinou možnost než Opencard prostě mít nebude. Kdyby si totiž na protest kupoval běžné jízdenky, jeho peněženka se pěkně prohne. Dosavadní měsíční kupon (nebo jízdné přes Opencard) vyjde dítě do 15 let na 130 korun, studenta na 260 korun a dospělého na 550 korun. Když ale bude například student jezdit každý den do školy, domů a pak na nějaký kroužek nebo za kamarády, zaplatí za měsíc za jízdenky přes dva tisíce korun, tedy skoro desetkrát víc.

Nejde jen o to, že Pražané nemají při koupi jízdného na výběr. Spolu s pořízením Opencard je každý povinen přistoupit na podmínky města. A ty rozhodně nejsou nijak přátelské. Dosud jednoduchá pravidla pro cestování Prahou – zaplatím, dostanu kupon a jezdím – se mění v pravidla naprosto nepřehledná. Některá ustanovení smlouvy s městem, na kterou musí každý majitel Opencard přistoupit, přitom znějí absurdně, či dokonce nebezpečně.

Pozornost vzbuzuje už fakt, že Podmínky pro vydávání a využívání karty Opencard zaberou čtyři strany formátu A 4 a jsou psané tím nejmenším čitelným písmem. Praha jako by se při jejich psaní inspirovala u úvěrových společností, které se smlouvy snaží co nejvíc protáhnout a zamlžit. Z logiky věci je předem jasné, že takové podmínky pro zákazníka rozhodně výhodné nejsou. „Člověk aby si dal mokrý ručník na hlavu, když to chce celé prostudovat. Přitom by to naopak mělo být napsané co nejjednodušeji,“ říká advokát Vladimír Zoufalý. „Řada věcí je tam nadbytečná. Z marketingového hlediska jsou ty podmínky naprosto odpudivé.“

Manažeři Opencard však trvají na tom, že jinak to nejde. „Na rozdíl od regulace dopravy a časových jízdenek pro čipové karty neexistuje žádná zvláštní právní úprava, na kterou by bylo možné odkázat,“ říká mluvčí projektu Opencard Martin Opatrný. „Podmínky tedy musí obsáhnout značnou materii.“ A že při tom trochu zapomněli na zákazníka? „Nikoli,“ argumentuje mluvčí Opatrný. „Zákazník, který se o podmínky zajímá, v nich najde všechny potřebné informace. Ostatní se nemusí nijak strachovat, protože hlavní město ustanovení podmínek nijak nezneužívá.“

Odpoledne s kartou

Pojďme se tedy podívat na to, co všechno může onen zvídavý zákazník objevit. Ten, kdo se nesrozumitelným textem prokouše až k odstavci 5.1.6, zjistí, že si jedno odpoledne nebo večer bude muset vyhradit pro svou novou kartu. Zavázal se totiž, že alespoň jednou měsíčně navštíví webové stránky nebo kontaktní místo Opencard. Přesná formulace zní takto: „držitel je povinen pravidelně sledovat informace“ a „zavazuje se alespoň jednou za každý měsíc navštívit web nebo kontaktní místo“. „Kdybychom tam nechali dobrovolnost, držitelé karet to dělat nebudou,“ vysvětluje mluvčí Opatrný. Je ale aspoň do té míry soudný, že přiznává: „Žádný právní postih nehrozí. Nemůžeme kontrolovat, jestli opravdu každý udělá to, k čemu se zavázal.“

Takže jen taková malá zbytečná absurdita? Ne tak úplně. Kdo si včas nevšimne, že se mění podmínky pro využití karty nebo ceník, už nemá úniku. Když kartu nevrátí dřív, než začnou změny platit, tak na ně přistoupil. Trpělivý a pozorný čtenář se totiž o osm odstavců dále, v bodě 5.2.6 dozví, že „pokud nepožádá o zrušení karty před datem účinnosti navržených změn, má se za to, že s navrženými změnami souhlasí a stávají se pro něj závazné“. Podle advokáta Vladimíra Zoufalého z těchto odstavců čiší alibismus a jsou dobré jen pro pohodlí provozovatelů Opencard. Právník Jan Vobořil ze sdružení Iuridicum Remedium to hodnotí ještě příkřeji: „Chtějí se zbavit povinnosti informovat držitele karet. Jednoduše změnu zveřejní na webových stránkách a tím to mají za vyřízené. To je přístup na hranici etiky. Od subjektu veřejné služby bych ho nečekal.“

Dejte nám ty peníze

A bedlivý čtenář může pokračovat. Bod 6.4.1 by si měl pečlivě prostudovat každý, kdo chce Opencard používat nejen jako jízdenku, ale platit s ní i za parkování. Snadno se mu totiž může stát, že kartu nabije, v dobré víře ji vloží do parkovacího automatu a ten mu sdělí, že kredit je pryč. Jak je to možné? Ve výše zmíněném bodě dal totiž klient magistrátu svolení, aby si z jeho karty stáhl peníze za „splatné i nesplatné pohledávky bez ohledu na právní vztah, ze kterého vznikají“. Lidsky řečeno – když městu dlužíte třeba za špatné parkování, popelnici nebo psa, přistoupením na podmínky jste dali svolení, aby si město peníze z Opencard při první příležitosti vzalo, a to dokonce dřív, než bude pohledávka splatná.

Podle oslovených právníků je princip předčasného placení zcela nesmyslný. Advokát Vladimír Zoufalý navíc upozorňuje na další nebezpečí. Nic nebrání tomu, aby Praha vytahovala z karty i dluhy, které vůbec nesouvisí s městem. To by začalo být zajímavé ve chvíli, kdy by se kartové služby rozšířily a teklo přes ně víc peněz než jen za jízdné a parkovné.

A jak vysvětluje vypečenou podmínku mluvčí Opencard Opatrný? „Zatímco hlavní město je veřejnoprávní korporací s mnohamiliardovým majetkem a nemůže být pochyb o jeho schopnosti dostát závazkům vůči držitelům karet, držitelé budou v průměru osobami nepochybně méně bonitními,“ tvrdí.

Ve zmíněném bodě číhá ještě další nebezpečí. Není totiž jisté, zda tím, kdo bude pohledávky započítávat, bude v budoucnosti Praha. Garantem projektu se má totiž stát někdo jiný, nejčastěji se mluví o nově vzniklé dceřiné společnosti Dopravního podniku hl. města Prahy. „Má to být akciová společnost,“ říká Jan Vobořil ze sdružení Iuridicum Remedium. „Delší dobu se ptáme, kdo bude držet akcie. Ale zatím jsme žádnou odpověď nedostali.“

Vážně a srozumitelně

Propletený uzel komplikací, které na každého zájemce o Opencard čekají, může mít v budoucnu nepříjemné důsledky. „Není šťastné, že lidi do něčeho cpou jen proto, aby obhájili špatný projekt,“ hodnotí smlouvy okolo karty Martin Skalský ze sdružení Auto*Mat. „Město by se mělo snažit vyvrátit pochybnosti kolem projektu a lidi na něj nalákat, ne jim nabízet jen jednu možnost.“ K tomu je ještě nutné dodat, že pražská radnice mohla před startem Opencard celkem snadno najít inspiraci, jak změnu uživatelům MHD maximálně zpříjemnit. Již fungující kartové systémy – například v Plzni nebo Hradci Králové – jsou totiž k cestujícím o poznání přívětivější. Kolik lidí se ve finále naštve a raději sedne do svého auta, si teď nikdo netroufá odhadnout. Nová čísla, vypovídající o dopravním chování Pražanů, budou k dispozici až v polovině příštího roku.

Do té doby tady máme jednu dobrou zprávu nakonec. Podle advokáta Vladimíra Zoufalého jsou podmínky tak nesrozumitelné, že by je bylo možné s úspěchem napadnout u soudu. Tento závěr se opírá o občanský zákoník: ten totiž říká, že každý právní úkon musí být „vážný, určitý a srozumitelný“. Zbývá jen čekat, kdo to zkusí první.