Jaryho vnuk hledá kořeny

Cestou po plzeňské dálnici směrem na Norimberk přemýšlím, jakou mám vlastně šanci. Hledám totiž bratrance mého dědečka, který byl po válce jako spousta dalších sudetských Němců vyhnán z tehdejšího Československa. Zároveň mne přepadají obavy. Bude tam vůbec někdo stát o přítomnost člověka, jehož mateřštinou je čeština?

Před hranicí naposledy volám dědečkovi a shrnujeme si poslední podrobnosti. Znovu se utvrzuji, jak chabé mám znalosti o své široké rodině. Zapisuji jméno bratrance Albína Schrutky, který před časem dědečka kontaktoval a který by prý na setkání Němců pocházejících z jižní Moravy mohl být. Uvidíme.

Hela, Rudy, Eva a Hana

Jedu společně s přítelkyní Monikou a jsem rád. Monika umí výborně německy a se sudetskými Němci má četné profesní i osobní zkušenosti. Setkání je svoláno do města Geislingen v Bádensku-Württembersku, asi tři hodiny cesty z Rozvadova. Každoroční sraz se koná už více než pošedesáté, několik posledních let ve velké sportovní hale místního gymnázia. Jsou zde rozmístěny stoly s lavičkami. Každý stůl je opatřen velkou cedulí s původním názvem vesnice. Vesnice, které spolu sousedí na mapě, sousedí i zde a každý může snadno nalézt nejen svoji vesnici, ale v dosahu má i své přespolní známé. Účastníků odhaduji něco kolem dvou tisíc.

Pomalu procházím velkou halou a mířím do kraje „Znaim“ – česky Znojmo. Hledáme stůl patřící vesnici Dolenice u Miroslavi. Zde se narodil můj dědeček, k němuž jsem jako dítě pravidelně jezdil na prázdniny.

Ukazují se první důsledky mé chatrné připravenosti. Nevím, jaký byl původní název vesnice. Zachraňuje mne znalost sousední vesnice Damnice, odkud pochází můj vzdálený prastrýc Albín. U stolu s cedulkou „Damitz“ už sedí první místní. Hala se teprve zaplňuje a plná bude až kolem poledne.

Odhazuji nervozitu, spolu s Monikou přistupujeme ke stolu a sedáme si k hloučku asi pěti lidí. Opatrně se ptáme po Albínovi, bratranci mého dědečka, a dozvídám se od staršího muže, že letos nepřijede. Ten pán to musí vědět, je totiž rovněž Albínův bratranec. Přemýšlím, zda bratranec bratrance mého dědečka je rovněž dědečkův bratranec. Neschopen se dobrat jasné odpovědi říkám: „Já jsem vnuk Jaroslava Šabaty.“ „To je Jaryho vnuk,“ prohlásí po chvíli směrem k ostatním. V ten moment se stávám středem pozornosti. „Jaryho vnuk?“ ptá se pro ujištění zatím jediná žena u stolu. Následuje smršť otázek týkajících se dědečka a dalších příbuzných. Kreslíme genealogický strom a ujasňujeme si, kteří předci nás spojují.

V živé diskusi s damnickými se dozvídám, že Dolenice jsou německy Tullnitz. Po chvíli proto zamíříme k vedlejšímu stolu. Informace, že jsem „Jaryho vnuk“, zde vzbudí všeobecné veselí. I zde se okamžitě dozvídám kompletní seznam jmen i přesné roky narození všech dědečkových sourozenců. „Hela, Rudy, Eva, Hana,“ odříkávají všichni téměř jednohlasně. Společně kreslíme také plánek Dolenic a ukazujeme si, kde kdo žil. A kde bylo jaké stavení. Většina účastníků setkání má malé fotoalbum, které ukazuje snad každému, s kým toho dne mluví. Jsou na něm fotografie vesnice, kde se narodili – včetně rodného domu.

Po chvíli přichází k dolenickému stolu můj první dnešní známý, dědečkův bratranec Alfred Gusserle. Říká, že přijel i jeho bratr Franz a že by mě moc rád viděl. S bratry se později setkáváme i při obědě v restauraci. Okamžitě zvou naši dvoučlennou delegaci z Čech ke stolu. Trochu se stydím za své prvopočáteční obavy. Přijetí je vřelé a činí radost nejen mně, ale evidentně i všem zúčastněným.

Odpoledne odjíždím, nadšený z milého přijetí, kterého se mi dostalo, z atmosféry celé události i zážitků, které si odnáším. Ten dojem kalí jen fakt, že se vracím do kraje, kde je odpor k sudetským Němcům stále ještě spíše normou než menšinovou podivností. 

Autor je spolupracovníkem redakce.