Španělská variace na Lolitu

„Duše je suma věcí, které člověk zažil, než se z něj stal zahořklý ubožák,“ říká hrdina románu Lorenza Silvy Bolševikova slabina. Třiatřicetiletý bankovní manažer Javier zkrátka ví, že dobře v životě už bylo. V době dospívání, možná ještě v osmnácti, kdy jako student filozofie sepisoval po nocích ironické traktáty s názvy jako „Chvála slabosti, zbabělství a jiných druhů nezpůsobilosti změnit svět“. Teď stojí všechno za starou belu. Svou práci nesnáší, nemá přátele, agresivitu si vybíjí rychlou jízdou v autě a bavit se dokáže jen zlomyslnostmi, jako je obtěžování řidičky, s níž se pohádal poté, co do ní naboural v zácpě. Pak ale pozná její sestru Rosanu. Je blond, má tělo a výraz bohyně a… je jí patnáct.

Španělská variace na Lolitu mate tělem. Začíná jako odlehčená společenská satira a končí jako antická tragédie. Vyústění v první osobě vyprávěného příběhu navíc dráždí ambivalencí. Popis závěrečných událostí, tak jak ho čtenářům předkládá Javier (a i to je možná jen krycí pseudonym pro schůzky s Rosanou), nezní věrohodně. A to je jen jedna z drobných čtenářských radostí, která útlou, čtivou, ale rafinovaně vystavěnou novelu povyšuje vysoko nad průměr.

Promyšlenou kompozicí krátkých kapitol, sarkastickým humorem a zapálenou kritikou stavu světa se Lorenzo Silva podobá Michelu Houellebecqovi. Javierova sžíravá klasifikace zaměstnanců korporací na tři druhy (buddhy, usoplené záskokáře a přicmrndávače) by organicky zapadla do Francouzova kontroverzního debutu Rozšíření bitevního pole. Silvův navztekaný hrdina je ale více dryáčnický: „Život stojí za pět set slov a nejvýstižnější jsou ta sprostá.“ Svou zpověď také šperkuje častými (pseudo)zábavnými odkazy na přečtená díla spisovatelů a filozofů: „Mám podezření, že na mém místě by i Immanuel z Königsbergu-Kaliningradu-Královce poslal kategorický imperativ ke všem čertům, přestal by svým sousedům ohlašovat přesný čas a místo toho snil ve svém pelechu o pokleslých rozkoších pedofilů,“ uvažuje ten den, kdy poprvé spatří objekt své neovladatelné vášně. Ještě něco totiž vyvažuje zdánlivě lehký tón vyprávění, Javier je k čtenářům – soudcům svého druhu – až nepříjemně upřímný.

Klíčem k jeho nitru je fantazijní představa, která se vztahuje k názvu knihy a zároveň k fotografii na obálce. Do objektivu se na ní dívají dcery cara Mikuláše II., „čtyři dokonalé tváře, čtyři andělské holčičky s pyšným výrazem, navždy spojené se svým tragickým osudem, zanechávají v pahýlu, který člověku zbývá ze srdce, nesmazatelný dojem“. Revoluce skutečně záhy zničila zárodky jejich krásy. A vypravěč se v myšlenkách zabývá rozvíjením fiktivní situace, při níž v komnatě Zimního paláce objeví nejstarší z děvčat, velkokněžnu Olgu, jako první hypotetický ruský bolševik. Rosanu s carskými dívkami spojuje nevinná hrdost a nenucené sebevědomí, Javiera zase s mužikem kromě pohlavní touhy třídní závist k dívce z dobře zajištěné rodiny.

Podobně jako u Nabokovova Humberta může pohled na spalující posedlost hrdiny oscilovat od naprostého odmítnutí po chápavé smíření. „Když se nad tím trochu zamyslíte, vlastně není tak špatné, když zmizí, co jste milovali. V Lisabonu žil jednou velmi plodný talentovaný introvert, který si rád hrál se smyšlenými jmény, a ten to krátce a výstižně napsal, možná na zadní stranu směnky: člověk má pouze to, co dříve ztratil,“ obhajuje se vypravěč odkazem na Fernanda Pessou. Krátké období platonického extatického vytržení naplnilo Javierův zpackaný život smyslem. Jenže za cenu, která byla pro oba aktéry příliš vysoká.

LORENZO SILVA: BOLŠEVIKOVA SLABINA
Přeložila Eva Blinková-Pelánová, Garamond, 180 stran