Konečně doma

Když na excentrickou malířku Bohumilu alias Mílu Doleželovou vzpomínají pamětníci, každý vypichuje něco jiného – její lásku k Cikánům (Míla jim jinak neřekla), workoholismus, věčné živoření i zálibu v laciném alkoholu. Z dochovaných fotografií hledí do sebe zahleděná žena v nemoderních brýlích korunovaných divokou koudelí vlasů, jež trpce špulí rty a v prstech žmoulá nezbytnou cigaretu. Snad nejlépe ji ale vystihl přítel Klimeš, který ji popsal jako nevšední atrakci, na kterou se do jejího karlínského ateliéru chodili lidé „kouknout“.

U příležitosti první větší retrospektivy Doleželové před dvěma lety v Jihlavě Respekt napsal, že mimo výstavu je většina jejích pláten dlouhodobě nepřístupná. Nyní se však zdá, že alespoň romská tematika, která je v jejím dědictví zastoupena přinejmenším šesti sty kusy, by si konečně mohla najít pravidelnou cestu k divákovi.

Balada o hrdosti

Témata obrazů Míly Doleželové (1922–1993) ovlivnilo dětství a mládí strávené v chudinské kolonii v Prostějově. Otec, který postupně propadl pití, rodinu tyranizoval; matka, která spravovala šaty obecním prostitutkám, dřela do úmoru; a Míla opovrhovaná dětmi z lepších rodin si hrála s nedaleko tábořícími Cikány. V útlém věku si vytvořila hluboký vztah ke společenským vyděděncům a považovala se za jednoho z nich. Tak jako měšťáci ohrnovali nos nad usoplenou holkou…