Velké trápení

Skutečné dějiny české polistopadové literatury nezačínají v roce 1989, ale až o tři roky později a otevírá je knižní vydání deníků Jana Zábrany, které si pisatel vedl v rozmezí let 1948–1984. Pro tehdejší čtenářskou obec raně klausovské éry byla tato kniha dokonalým překvapením. Od jejího, v té době už několik let zesnulého autora, zavedeného "odeonského“ překladatele ruské a americké poezie i prózy, ji nikdo nečekal.

Zábrana si své deníky vedl bez pěti let po celou dobu vlády komunismu, dá se říci, že v nich zachytil nejpodstatnější díl té éry. Ale kronik totality bylo víc, a podrobnějších. Zábranovy deníky byly fascinující hlavně tím, že představily nečekaný typ mluvčího oné doby. Nebyl jím člověk, který by si s režimem vyloženě zadal, ale ani disident, který svůj nesouhlas s poměry manifestoval tím, že se od nich veřejně a výslovně odpoutal. Zábrana popsal svou dobu z nitra šedé zóny, vyjádřil to, co si jinak, v životě, nechával pro sebe. A tímto zdokumentovaným rozdvojením oslovil široké vrstvy čtenářů, které na tom před rokem 1989 byly stejně. Na rozdíl od nich dokázal vyjádřit, co cítil, invenčním a přesným jazykem, podstata ale byla v onom podprahovém: Že je nenávidíme, jim neřekneme, budeme si ten pocit pěstovat sami v sobě. Takoví jsme byli.

Jak se žije na distanc
Co ho v mládí formovalo víc, prostředí rodiny a města, ve kterém vyrůstal,…