Ve jménu vzpoury

Člověk má zbystřit, kdykoli se setká s myslitelem, který se zabývá nejdůležitějším tématem lidských dějin – lidskou svobodou. A ve střední Evropě, kde se tradičně raději uvažuje na téma rovnosti, je dobré si takového člověka preventivně vážit. Egon Bondy takovým mužem určitě byl, i když, zvláštní věc, to nejnespokojenější období života prožil po roce 1989, který podle obecného přesvědčení téma svobody opět vrátil v českých zemích do oběhu. Filozof posledních dvacet let života protrpěl a nebylo to způsobeno jen věkem a nemocemi.

Když člověk čte knižní svědectví Marie Klečacké-Beyly, lékařky, která se s Bondym stýkala přes třicet let, chce se mu z filozofa, řečeno s ním, nejprve skoro „zvracet“: před očima defiluje lidská troska rozstřílená medicínskými diagnózami na kusy, toxikoman prolezlý závislostí na hypnotikách, člověk, který je sice stále schopen plodit texty o nejduchaplnějších tématech, ale jeho jediným pánem a vládcem je rohypnol. Čtenář, který chce, aby myslitel dosvědčoval rozpoznané pravdy vlastním životem, u Bondyho skoro nic podobného nenajde: vidí osobnost rozvibrovanou, jistě ne „integrální“, jak Bondy sám sebe toužil vidět. Dnešní pragmatický člověk se pak může zeptat: k čemu je užitečné myšlení člověka, který se sám pod jeho vlivem stal nešťastným a prožil v tom stavu celý život? Když se do toho ještě připlete Bondyho dlouholetá…