Piráti na středních vlnách

Ronan O’Rahilly už to nemohl vystát. Ve Spojených státech nastupovala první generace hippies, začínala sexuální revoluce, jejich generací hýbal rock´n´roll a v Británii a vlastně v celé Evropě přitom vysílala pouze státní a polostátní rádia zaměřená na mluvené slovo a posluchače starší třiceti let. V roce 1964 se ale v redakčních prostorách hudebního magazínu Queen sešlo šest mladých mužů, kteří měli jednoduchý nápad: založit pirátské rádio a vysílat po svém – pro mladší ročníky na začátku nadějných kariér a s hudebním vkusem v příkrém rozporu s tím, co v té době vysílala BBC. Hlavní slovo měl právě Ronan O’Rahilly, tvrdohlavý Ir, který svou neústupnost zdědil po dědečkovi, jenž byl vůdčí postavou boje za irskou nezávislost a byl zastřelen v Dublinu v roce 1916. O’Rahilly vlastnil hudební klub a vydal singly několika nadějným kapelám, které ale žádné rádio nechtělo hrát, protože playlisty všech stanic včetně Radia Luxembourg ovládaly velké nahrávací firmy. A získat licenci k vysílání bylo pro soukromou společnost prakticky nemožné.

O’Rahilly a ostatní členové podnikavého spolku to však vyřešili svérázným způsobem: koupili dánskou loď Fredericia, vybavili ji skromným vysílacím studiem, desetikilowattovým zesilovačem a dostatečně vysokým stěžněm a zakotvili s ní těsně za hranicí britských teritoriálních vod u Suffolku, takže vysílání dosáhlo na pevninu. Loď překřtili na Caroline a stejně pojmenovali i svoje pirátské rádio. Jeho úvodní znělkou se stal hlas lodního zvonu a první písní puštěnou do éteru byla Not Fade Away od Rolling Stones – zazněla o Velikonocích 1964.

Zesilovač je náš!
Jako podnikatelský plán to bylo přímočaře jednoduché – existovala několikamilionová cílová skupina a nebyla konkurence. Rádio si začaly ladit ženy v domácnostech a studenti a reklama se prodávala sama. Za měsíc tak Caroline mohla dostat sestru – vyřazenou loď Mi Amigo. Obě radiostanice získaly nálepku „pirátské rádio“, přestože v té době neporušovaly žádný předpis. Prostě jen neměly licenci žádného státu a vysílaly z mezinárodních vod. Na palubě obou lodí vládla tvůrčí atmosféra, jež byla formujícím zážitkem pro celou generaci hudebníků, rozhlasových moderátorů, hudebních kritiků, ale i elektrotechniků a fandů hnutí DIY – Do It Yourself, udělej si sám. Do éteru se pouštěl hlavně jazz, rock’n’roll a tehdy začínající rock a pop.

V roce 1966 stále nebylo na obzoru uvolnění rozhlasových licencí pro soukromé stanice, a tak se objevila další pirátská rádia. Jedním z nich bylo Radio City vysílající z betonového pevnostního komplexu z druhé světové války, který stál na pilířích v moři u Kentu – samozřejmě těsně za hranicí výsostných vod. Chvíli to dokonce vypadalo, že se oba radioví bukanýři dohodnou na spolupráci:

Oliver Smedley

z Caroline dokonce zakoupil pro City nový zesilovač. Zanedlouho se ale vedení Caroline rozhodlo od spolupráce ustoupit, protože pevnost byla stále královským majetkem a vláda oznámila, že má v úmyslu nepohodlnou stanici vystěhovat. Vlastník Radio City

Reginald Calvert

však trval na tom, že pokud Caroline od spolupráce ustoupí, je to její věc, ale zesilovač už zůstane u nich. V tu chvíli dostala zápletka skutečně pirátské kontury – Smedley nařídil několika kolegům z Caroline obsadit pevnost a vyřadit City z éteru. Rozezlený Calvert se tedy vydal k Smedleymu domů vyřídit si s ním účty, ale ten na něj v sebeobraně vytáhl zbraň a zastřelil ho. Tak to později potvrdil i soud.

Zvon na konec
V roce 1967 se britská vláda a poslanci rozhodli situaci řešit: ovšem namísto toho, aby umožnili vysílání i soukromým stanicím, přijali zákon, který zakazoval nakupovat reklamu a prodávat zásobování lodím, z jejichž paluby rozhlas bez licence vysílá. Zdroj peněz tak vyschl a pirátské rádio přestalo vysílat. Jeho vlastníci odtáhli Caroline i Mi Amigo na příkaz exekutora do nizozemských doků, kterým dlužili za údržbu. Slavná éra rádia Caroline, které tou dobou mělo v Británii více posluchačů než všechny tři programy BBC dohromady, skončila.

Uběhlo několik let a Caroline skončila ve šrotu, loď Mi Amigo byla však na poslední chvíli vykoupena, opravena a zakotvena těsně za nizozemskými vodami – a roce 1972 se z její paluby začalo opět vysílat. Vysílání v angličtině a vlámštině si našlo hodně posluchačů v Belgii a Nizozemsku, kromě toho se mohli tvůrci programu spolehnout i na publikum v Anglii. O dva roky později byli ale piráti na středních vlnách postaveni mimo zákon i v Nizozemsku a vlastník rádia a někteří DJové byli v nepřítomnosti odsouzeni k nepodmíněným trestům. V roce 1976 už byla Mi Amigo, po šedesáti letech na vlnách, mořským veteránem, a když se tak vinou prasklého kotevního řetězu poškodil trup lodi, část podpalubí byla zatopena. Jen zázrakem a neuvěřitelným nasazením přítomných moderátorů a techniků se ji podařilo udržet na hladině do doby, než přijel servisní remorkér (přivezl i novou kotvu, kterou posádka ukradla v přístavu).

Poslední relace z paluby Mi Amigo, doprovázená stále stejnou znělkou s lodním zvonem, tak zněla:

„Musíme vám s lítostí oznámit, že kvůli špatnému počasí a tomu, že jsme nabrali hodně vody, musíme zavřít a v tuto chvíli opouštíme loď.“

Pak se Mi Amigo potopila. Tedy ne úplně: jako symbol pirátského vzdoru zůstal po příštích šest let nad hladinou trčet padesátimetrový stožár s anténou vysílače.

Autor je spolupracovníkem Respektu.