Před 160 lety si vydobyla svobodu otrokyně, která dala naději černému Jihu
Takovou vojenskou výpravu ještě oči jižanských vzbouřenců neviděly. Při východu slunce spatřily v úrodném údolí řeky Combahee tři parníky, které za tmy odvážně propluly zaminovaným ústím řeky a rychle se přibližovaly. Na velitelském můstku jednoho z nich stála žena: negramotná, černoška, s nápadnou jizvou na hlavě a spoustou dalších schovaných uvnitř na duši. Za ty jizvy měli bílí otrokáři tvrdě zaplatit. Než se stačili vzpamatovat, děla na palubě rozstřílela jejich pozice na březích řeky. Seveřanští vojáci se vylodili z parníků a během okamžiku vyplenili plantáže. Pak zahvízdaly lodní sirény a z okolních svahů začaly sbíhat stovky uprchlých otroků, brodit se k lodím a šplhat na paluby. Poté se všechny tři parníky obrátily a bezpečně odpluly zpátky po řece Combahee pryč. Na jejich palubách křičelo nadšením sedm set osvobozených otroků, kteří na druhý den posílili řady unionistického vojska.
Zpátky na Jih
Nikdo neví, kdy se vlastně narodila. Jisté je, že Araminta byla v rodině marylandského statkáře Brodesse v otroctví už od narození. Stejně jako její rodiče a osm sourozenců, z nichž tři majitel prodal jiným statkářům už v dětském věku. Když jí bylo pět let, pronajal ji Brodess na jinou plantáž, kde ji už jako malou holčičku pravidelně bičovali. Z plantáže se po letech vrátila v horečkách na pokraji smrti – posílali ji totiž, nemocnou spalničkami, klást pasti do říčního proudu. Když ji matka vyléčila, pronajal ji Brodess dalšímu statkáři. O několik let později málem zemřela podruhé, to když ji dozorce trefil těžkým železným závažím do hlavy. V bezvědomí s krvácející ránou v lebce ji odnesli domů a po dvou dnech bez jakékoli péče, stále ještě s otevřenou ranou, šla zpátky dřít na pole. Kruté dětství a dospívání vedlo k jedinému – cítila se silná a odolná.
Byla negramotná, ale to nebylo překážkou tomu, aby se naučila zpaměti celé pasáže Starého zákona, a tak jako mnoho jiných otroků v té době vnímala silnou paralelu mezi příběhem Mojžíšova lidu uvězněného v egyptském otroctví s každodenní zkušeností vlastního údělu. Její bezvýchodnost byla ještě více patrná od roku 1840, kdy se ukázalo, že podle vůle bývalého majitele zotročené rodiny měli být její členové z otroctví už před lety propuštěni.
Poprvé se Araminta pokusila vymanit z otroctví v roce 1844, kdy si vzala svobodného černocha Tubmana (kromě příjmení si při svatbě změnila i jméno z Araminty na Harriet). Ale Brodess nejenže v rozporu s nadějemi novomanželů nekývl na Tubmanovu nabídku, že Harriet odkoupí; dokonce se ukázalo, že právní status dětí se dědí po matce. Pokud by tedy Harriet chtěla děti, staly by se Brodessovými otroky. V roce 1849 ale opět onemocněla a Brodess se rozhodl ji prodat. Hluboce věřící Harriet se celé dny modlila, aby si to rozmyslel, přála si jeho smrt. A Brodess týden nato doopravdy zemřel, těsně před uzavřením obchodu. Harriet využila zmatku po jeho smrti a zmizela severovýchodním směrem za pomoci neformální „podzemní železnice“, v níž desítky obětavých lidí – včetně bělochů – pomáhaly uprchlým otrokům. Po vyčerpávajících nočních pochodech tak dorazila – přesně před 160 lety – do Pensylvánie. Byla svobodná. „Podívala jsem se na své ruce, jestli jsem pořád ten stejný člověk. Všechno kolem bylo naplněné slávou, slunce zlatě zářilo skrze stromy, jako kdybych byla v ráji,“ vybavila si ten okamžik později, kdy už byla slavná a černoši ji znali pod jménem Mojžíš.
Harriet se totiž nespokojila jen s vlastním osvobozením a nabytou svobodou. Následujícího jara vyrazila zpátky na Jih a přivedla na svobodu další uprchlé otroky. V příštích jedenácti letech pak podnikla nebezpečnou cestu celkem třináctkrát a z otroctví vyvedla sedmdesát lidí včetně svých tří bratrů, jejich žen a dětí a starých rodičů. Když se spor o otroctví stal v roce 1861 jednou z příčin vypuknuvší války Severu proti Jihu, nabídla Harriet své zkušenosti federální armádě a díky znalosti prostředí se stala velitelkou průzkumné jednotky pod plukovníkem Montgomerym. Velením fenomenálnímu přepadu Combahee River se pak stala první velitelkou vojenské operace v americké historii.
Jdu to tam pro vás připravit
Když válka skončila, iluze svobody se rychle vytrácela. Černí vojáci nedostali výsluhu jako ostatní severští bojovníci, technicky totiž ve válce nesloužili, ale až do roku 1863 se na ně pohlíželo jako na „zabavený majetek“. Při jedné z cest vlakem několik let po válce ji průvodčí a spolucestující chtěli vyhodit z vlaku. Třela bídu, vracely se jí epileptické záchvaty vyvolané úrazem hlavy, její zásluhy nikoho nezajímaly. Operaci mozku, která jí měla pomoci od záchvatů, podstoupila bez narkózy. Svírala při tom v zubech olověnou kulku, jak to vídala dělat vojáky, kterým v poli amputovali nohy. Když v roce 1913 umírala v dobročinném útulku nesoucím její jméno, pronesla k ostatním lidem v místnosti: „Jdu to tam pro vás připravit.“
Autor je spolupracovníkem Respektu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].