Moje generace vyčítala rodičům: Jak jste mohli? A my dnes?
San Francisco, srpen 2009. Toulám se ulicemi kolem hotelu Hilton, kde se koná každoroční americký sociologický kongres. Sociologové, podobně jako chirurgové, jsou otrlé duše. Jejich sezona vrcholí v čase krize.
Všímám si, jak vypadají lidé. Jeden leží na obrubníku, policajt jej rychle zkontroluje, a jelikož postava jeví známky života, jde zas dál. Nápadně mnoho lidí musí při chůzi zdolávat překážky ležících těl.
Obědváme u Vietnamce, kuchyň je skvělá, stůl u okna. Najednou, z ničeho nic, se vynoří veliká, chudá, třepetajícími hadry pokrytá postava jako černý pták za okenní tabulí, zjevně si vychutnává zděšení, které způsobila (on či ona – není jasné), než ji číšník rutinně odežene jako otravného psa, kterého znáte a jste zvyklí se po něm ohnat. Jiná postava zase šněruje rušnou ulicí skrz proudy aut, houkání a skřípění brzd. Vidím před sebou vyhaslé oči v tělech částečně nafouklých jako míče anebo vychrtlých na kost, potkávám je na každém kroku.
Ta do nebe volající sociální nespravedlnost! Ještě i v krizi platí bohatí v nejhorším případě ztrátou hodnoty akcií, zatímco ti nejzranitelnější, kteří s krizí nemají vůbec nic společného, ti „platí“ krutou hotovostí své takzvané existence. To už nejsou „chudí“, na ně je ten výraz příliš slabý. Mluvit o „třídě“ by byl cynický…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
