Džínová diverze

Prekon. Yukon. Bell. Lee Cooper. Blue Flower. Zní to sice americky, byly to však značky prvních československých džín. Na konci 80. let měly uklidnit občany, kteří toužili po západním spotřebním zboží. Ale neuklidnily, nebylo to prostě ono.  Foto: Karel Cudlín

„Místo saka mám jen džínsů pár,“ zpívá Pavel Bobek v romantické písni Amanda. V 50. letech žádné neměl. Jen se, jak vzpomíná, strašně obdivoval Elvisi Presleymu a Jamesu Deanovi, kteří byli svobodní a oblečení v amerických džínách. Skutečné džíny viděl až na konci 50. let, když mu bylo dvacet. Džíny měly značku Lee a nosil je jeho kamarád Jan Kaplický. Tou dobou studovali na fakultě architektury a vzít si je do školy znamenalo tehdy ještě jasnou provokaci. 

V roce 1964 dostal Pavel Bobek své první levisky z Ameriky. V roce 1965 viděl film Sedm statečných. „Tenkrát jsme si s klukama řekli, že už si nikdy nic jiného než džíny na sebe nevezmeme. No a vydržel jsem to doteďka,“ vypráví zpěvák. „Mít je na sobě, to byl vzdor proti režimu, připadali jsme si jako diverzanti, a to se nám líbilo.“

Tahle soukromá džínová diverze nebyla ojedinělá, vzpomínají na ni pamětníci z celého východního bloku. „Džíny jsou postoj, ne kalhoty,“ říká se v knize Ulricha Plenzdorfa o životě v NDR Nová utrpení mladého W.

Historička Rebecca Menzelová si tuhle větu vzala jako motto knížky Džíny v NDR (Jeans in der DDR, vyšla 2004). Také podle jejích výzkumů byly džíny až do 70. let symbolem opozice proti režimu a ztělesňovaly nepřípustné přání „dělat si, co chci“. Režim, v NDR stejně jako v ČSSR, postupně polevil, nechal džíny vplížit do socialistického životního stylu a posléze je sám začal produkovat.

Nejstarší české džíny, dochované ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, pocházejí z roku 1978, vyrobeny byly v Krasu Brno a nesou hrdou značku Yukon. Tkát džínovinu čili denim a vyrábět džínové zboží ve velkém, k tomu se ale socialistické hospodářství odhodlalo až v roce 1986.

Avšak: „Východní džíny vždycky byly jen východní džíny,“ píše s ironií Rebecca Menzelová. „České džíny? No to ne, to by si na sebe slušný člověk nevzal,“ glosuje to Pavel Bobek. Nikdy to prostě nebylo ono. Džíny z Brna, Prostějova ani z Oděvných závodů kapitána Nálepku v Prešově v sobě prostě nějak neměly rebelství Jamese Deana.

Džínová perestrojka
OP Prostějov byl „oborový podnik“ čili vedoucí pracoviště, odkud se řídily všechny oděvní a prádlařské podniky v ČSSR, masivní odvětví s celkem třiceti tisíci zaměstnanci. Odsud byla také vedena operace „české džíny“, nařízená z ministerstva průmyslu. Byl rok 1985, džíny už dávno nikoho nepobuřovaly. Režim je potřeboval využít: bylo třeba zachránit nepřehlédnutelně zaostalý spotřební průmysl a trochu umlčet stížnosti občanů na prázdné obchody.

V rámci perestrojkové odvahy se džínám dala anglicky znějící jména. V Prostějově měli značku Bell a v Třeboni zase Blue Flower. Na Slovensku šli ještě dál, závod v Prešově zakoupil licenci na značku Le Cooper a chrlil je ve velkém; za den ušili tisíc džínů.

„Každý podnik dostal přiděleny určité metry denimu a měl za úkol vyvzorovat a nabízet pod vlastní značkou džínové výrobky,“ vzpomíná Jaroslav Kučera. Dnes je jedním z akcionářů OP Prostějov, tehdy byl mladý textilní inženýr a jako vedoucí odboru řízení výroby měl na starosti právě nové džínové značky. V Tatře 613 objížděl podniky od Otavanu Třeboň po Severku Cvikov a sledoval, jak se džínové programy uvádí do praxe.

Se střídavými výsledky. Tak třeba Le Cooper byly povedené, měly v sobě cosi nesporně „zápaďáckého“. V Otavanu Třeboň se do té doby šily jenom montérky, a podle toho vypadala i tamní „džínová móda“.

Aby džíny vypadaly aspoň zhruba jako džíny, bylo třeba vyřešit spoustu technologických obtíží a vymýšlet to, co bylo jinde už dávno vymyšlené: vhodné zipy, nýtky, knoflíky. Výzva byla také vyvinout technologii stone wash, známější jako „plísňáče“.

„Byl to velký krok do neznáma, museli jsme na všechno přijít. Hrozně nás to tenkrát bavilo,“ vzpomíná Ing. Kučera na velké džínové dobrodružství, kdy pracoval deset hodin denně a často i o sobotách. Výsledek se dostavil; už brzy mohl vyjít na ulici v módní plísňové bundě prostějovské výroby. „Já jsem měl bundu a džíny Bell, moje žena měla sukni. Tehdy nám to připadalo krásné. Co je za železnou oponou, to jsme nevěděli,“ říká pan Kučera.

Je docela možné, že by se česká produkce časem vyrovnala zahraniční a získala si srdce občanů. Nestihlo se to, všichni dál toužili hlavně po tuzexových džínech z dovozu a bellky, yukonky a prekonky zůstanou v džínové historii spíš kuriózní slepou větví.

Džínová historie
Ideologové 50. let dobře odhadli, že oděv formuje společnost. „Nechceme tvořit módu pro hrstku kapitalistů, pro jejich přání a záliby,“ hlásaly po roce 1948 články o odívání. „Byla snaha najít úplně nový styl oblékání, odtrhnout se od západní módy a vytvořit vlastní módu ‚lidově demokratickou‛,“ vysvětluje Konstantina Hlaváčková, která se poválečné módě věnuje v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Ještě v polovině 60. let bylo podle historika Martina France možné se dočíst v příručce o společenském chování, že se džíny do slušné společnosti nehodí a celkově byly odsuzovány pro „nelogické stehování a přemíru křiklavých zipů“.

Jenže příručky se vždycky zpožďují za skutečností: v době, kdy zmíněná rada vyšla, už džíny nastupují vítěznou cestu do socialistické pop-kultury. V roce 1964 šli do kin Starci na chmelu, kde mladí „horovali pro texasky“ (nejužívanější dobový termín). O pět let později přichází na filmová plátna Utrpení mladého Boháčka. Slečna z města tam má džíny a pozná to i venkovská panímáma. (Jenže si to splete a říká jim džeksony.)

Normalizační komunisty už ani nenapadlo vytvářet nějaký zvláštní životní styl. „Vzorem a ideálem bylo to, co bylo na Západě, to se otevřeně přiznávalo,“ říká Konstantina Hlaváčková. Pokud jde o džíny, vzdali to skoro úplně. V roce 1976 se v německém časopisu Neues Leben objevila tato památná slova: „Oblečení pro den a pro volný čas juniorů si už nelze představit bez džínoviny.“ V tomtéž roce vyšly v časopisu Vlasta módní fotografie socialistické rodiny v džínách. Džíny definitivně pronikly do socialistického tábora.

„Móda je taková, jaká je společnost. Odráží sociální a kulturní situaci. Jenže socialistická společnost si oblíbila módu z nepřátelského tábora. Byla to vlastně taková permanentní ideologická diverze,“ soudí historička Hlaváčková.

Existuje ještě další způsob, jak džíny přispěly k rozkladu socialismu. Martin Franc to vysvětluje: „Vždyť to každý viděl, že tenhle režim nedokáže udělat džíny a tamten ano. Nedostatek konzumního zboží, nejen džín, ale třeba také elektroniky nebo jižního ovoce, to velmi přispělo k nespokojenosti lidí.“ Džíny byly též předmětem směny a položkou šedé a černé ekonomiky. Zvláště na Jindřichohradecku.

Modrý Vajgar
„Přišel jsem na vietnamskou ubytovnu a donesl jsem džínovinu. Jejich tlumočník mi vzal míry a za dva dni jsem si přišel pro džíny. Měli knoflíky, nýtky i kožený znak vzadu, kde to vzali, to já nevím,“ vzpomíná Jiří Holakovský.

Tato historka se odehrává někdy mezi lety 1986 a 1989. V Jindřichově Hradci tehdy bujel svébytný byznys. Tamní textilka Jitka byla jediná fabrika v Česku a v přilehlých zemích, kde se vyráběla džínovina.

A ne málo: režim zakoupil moderní švýcarské a italské stroje, na předení, barvení indigem a praní, které jely ve dne i v noci. Každý rok tady vyrobili dva tisíce kilometrů denimu. Jiří Holakovský tehdy v Jitce pracoval, tak jako ostatně velká část obyvatelstva, v továrně byly dva tisíce zaměstnanců. A všichni měli zvláštní zaměstnaneckou výhodu. Mohli si kus džínoviny odkoupit. Něco málo se prodávalo také v podnikovém obchodě naproti fabrice a za tou vzácností sem jezdil celý kraj.

Místní si pak šili džíny buď sami doma, nebo je nosili na vietnamskou ubytovnu. Řada z tehdejších dělníků, kteří přišli z komunistického Vietnamu, se usadila v Hradci a mají tu dnes obchody. Také v bistru Alka poblíž náměstí prodává dodneška pan Vuong Tu. Bojoval ve vietnamské válce proti Američanům, přímo z fronty se mu povedlo dostat do Československa. Pracoval v Jitce jako tlumočník pro vietnamské dělníky a po večerech šil pro Čechy americké kalhoty. „Perfektní kalhoty jsem uměl,“ vzpomíná. Válku ve Vietnamu Američané nevyhráli, ale džínová diverze v Československu byla dovedena do zdárného konce. Tou dobou je už nosili všichni: rockeři i svazáci a jejich ženy i děti. Možná nikdy komunisté nic tak neprohráli jako svůj boj proti džínům. Až pak v roce 1989.

Seriál Československo 1989, který vycházel v Respektu 28–47/2009:
1. Smutný ostrov: Několik vět, roztříštěný disent a Havlova nepolitická politika
2. Napišme to přestavbově: Žurnalistika ve stínu propagandy a (auto)cenzury
3. Rocker a soudkyně: Odvážný rozsudek v politickém procesu na maloměstě
4. Vrazi v pyžamu: Pohlaváři v rezavějícím stroji komunistické strany
5. Mazej ze školy: Příběh posledních dvou vyhozených vysokoškoláků
6. Džínová diverze: Jak džíny přispěly k rozkladu socialismu
7. Když Moskva mlčí: Gorbačovovi reformátoři proti místním normalizátorům
8. V zákopech Svobodné Evropy: Piráti na komunistických vlnách
9. Kemp pod Petřínem: Uprchlická samospráva na západoněmeckém velvyslanectví
10. Muž v ilegalitě: Stanislav Devátý, disident, který zmizel
11. Malá Strana na nohou: Vzpoura obyvatel pražské čtvrti proti „modernizaci“
12. Lid a hry: Samizdatová žurnalistika a novináři v ilegalitě
13. Zrod kapitalismu Czech made: 7 let slušovického počítačového undergroundu
14. Nevycházet, nedýchat: Dobře utajovaná severočeská ekologická katastrofa
15. Rozrazil to rozrazil: Přelomové představení brněnských divadel
16. Opozice v mlází: Diverzanti v horách na česko-polské hranici
17. Jak měnil až vyměnil: Pohádka o jednom favoritu
18. Azyl v Ječné: Jak fungoval nejdůležitější byt v normalizačním Československu
19. Vždy připraven: Mladí obránci socialismu a jejich bobříci
20. Listopad náčelníka Danišoviče: Den, který spustil revoluci