Rocker a soudkyně

Pavel Škarýd patřil v osmdesátých letech k žateckému undergroundu, který si navzdory normalizačnímu režimu žil svým životem. V posledním roce před převratem ale do té doby rutinní tahanice s estébáky nabraly dramatický směr. Škarýdův příběh ukazuje, že ještě v roce 1989 se mohl člověk dostat za nic do vězení. Nakonec ale rozhodla nečekaná odvaha mladé soudkyně.

Ještě 15. listopadu 1989 byl okresní tajemník soudruh Hnízdiuch sice ostražitý, ale vcelku optimisticky naladěný. Na pravidelné poradě ke „státobezpečnostní a politické situaci“ v okrese Louny svým kolegům ze Sboru národní bezpečnosti a Státní bezpečnosti řekl: „Pod tou slupkou celkem klidné politické situace se nám tady může něco vařit, a může nám to i nadzvednout pokličku.“

K ostražitosti vedl tajemníka především průběh posledního procesu na okrese – s Pavlem Škarýdem z nedalekého Žatce, který se před soud dostal za šíření petice Několik vět. „Tam, u soudu, bylo čtrnáct lidí z našeho okresu,“ připomínal Hnízdiuch. „Potenciální nebezpečí v těchto čtrnácti lidech je, že na sebe dokážou umným způsobem nabalit celou řadu zfanatizovaných lidí, čili ty bychom měli mít v každém případě pod kontrolou… jsou to darebáci.“

Uhlídat se to už nepodařilo. Ta poklička pak vyletěla tak rychle a s takovou silou, že se soudruh Hnízdiuch ani nestačil divit. Ale stejně překvapený byl i Pavel Škarýd, jediný „pěšák“, který šel v Československu kvůli Několika větám před soud. A divila se vlastně i soudkyně, jež dostala Škarýdův případ na starost. Do té doby oba o sobě nevěděli nic. Žili v naprosto oddělených světech, byť v rámci jednoho českého maloměsta.

Prostě underground
„Několik vět bylo uděláno dobře, byly tam srozumitelně napsané věci, řada lidí se mohla shodnout, že se mají dodržovat. Ale popravdě řečeno – mě politika moc nezajímala,“ vzpomíná dnes Pavel Škarýd na lavičce před svou vodáckou hospodou u Berounky. Usměvavý muž jí během rozhovoru třešně, pecky „střílí“ před sebe, sleduje jejich let směrem k hladině řeky a působí dojmem, že tohle bezprostřední potěšení je pro něj důležitější než vzpomínaní na dobu před dvaceti lety.

„Už si toho moc nepamatuju. Ostatně ani tu petici jsem nešířil. Prásknul mě jeden mladý číšník, který jenom slyšel, jak si o tom v hospodě povídáme s kamarády,“ pokračuje a občas pohodí svými prořídlými dredy, upomínkou na minulost nezávislého rockera v centru pozornosti Státní bezpečnosti okresního města.

Byla to, už dlouho před vznikem Několika vět, existence, v níž se Škarýd rozhodně nenudil. „No, někdy se zdálo, že je tam v Žatci a v Lounech víc estébáků než nás, mániček, které jsme se scházely v hospodě, zakládaly kapely a zkoušely nahrávat vlastní hudbu,“ popisuje Škarýd. „Takže jasně – buzerovali nás, jak to jen šlo. Měli mezi námi informátory, věděli skoro o každé plánované akci, a ty akce pak zakazovali; čas od času nás předváděli k výslechům, otravovali v práci…“ 

„Ale já jsem to nebral nějak moc těžce – pracoval jsem jako kotelník a zajímala mě hudba, neměl jsem moc co ztratit a naopak jsem měl pár kamarádů. A s tím se v tom světě dalo docela dobře žít.“ Škarýd byl tehdy jednou z hlavních postav žateckého hudebního undergroundu. Se svojí kapelou Orchestr Bissext dělal po okolních hospodách nebo po soukromí koncerty, ve studiu ve svém domku natáčel kazety, pořádal večery u videa a trezorových filmů pro stejně naladěné kamarády. 

Právě to bylo zřejmě také to, co StB a stranické funkcionáře rozčilovalo nejvíc: naráželi na uzavřený svět, se kterým si nevěděli rady a který se jich nebál a nepotřeboval je. A tak soudruzi na svých „státobezpečnostních poradách“ promýšleli postupy, nejenom jak „organizátory akcí neorganizované mládeže“ sledovat a „rozkládat“, neboli jak jim zakazovat vše, co pořádají, a občas je pozatýkat, ale také jak z nich vytvořit občany druhé kategorie. Jak říkal citovaný okresní tajemník Hnízdiuch – „udělat okolo nich do slova a do písmene izolaci…, když nesouhlasí s naším socialistickým zřízením, tak ať se zřeknou všech možností, které od něho dostávají“.

Byla to zoufale neúčinná strategie, protože izolace od „dobra“ tehdejšího společenského zřízení v podobě KSČ, odborů nebo svazu mládeže bylo to poslední, čeho by mladí lidé hlásící se v Lounech a v Žatci k undergroundu litovali. 

„Legrační bylo, že velká část z nás se o politiku opravdu nezajímala,“ dodává Škarýd. „Jasně, znali jsme Plastiky, věděli jsme, kdo je Havel a co je Charta, ale to byly pro nás spíš takové vzdálené ikony. Nejvíc jsem prostě znal máničky ze Žatce a z Loun a pak podobné party z nejrůznějších domácích koncertů v severních Čechách i v Praze. Já třeba jsem Chartu nepodepsal a většina kamarádů z naší žatecké hospody Na Václavce taky ne.“

Podepisovat petice za propuštění politických vězňů bylo ovšem naopak někdy od půlky osmdesátých let naprosto běžné. A nad Několika větami lounský a žatecký underground také neváhal. „Byly tam naprosto samozřejmé a dobře zformulované požadavky – propuštění politických vězňů, pluralismus, politický dialog, přehodnocení okupace z roku ’68… Ale nabízet to k podpisu cizím lidem bych si netroufnul. Ne asi že bych měl strach z udání, ale neměl jsem s tím žádnou zkušenost a vůbec jsem vlastně o lidech mimo svůj okruh nic nevěděl,“ líčí Škarýd. „Takže mě vážně dost překvapilo, když mě v září sebrali a poslali do vazby. To už jsem se začal i bát, protože jsem netušil, kam to až může zajít. Vůbec mě nenapadlo, že režim může tak rychle padnout.“

Šedá myš
Dana Maťátková je dnes předsedkyní Okresního soudu v Lounech. A dost možná k její kariéře významně přispěl právě proces s Pavlem Škarýdem. „Tehdy jsem byla krátce po druhé mateřské dovolené, relativně mladá a skoro úplně nezkušená holka, tak si asi šéfové na okrese a možná i v Praze řekli, že bude hodně snadné, když případ přidělí mně,“ vzpomíná dnes pětapadesátiletá soudkyně Maťátková. „Několik estébáků za mnou přišlo napřed do kanceláře a pak chodili i domů a vysvětlovali mi, že musím Škarýda odsoudit jako vnitřního nepřítele a disidenta a že je to velice důležitý proces, který nesmím pokazit. A já si uvědomila, že vlastně vůbec nevím, o čem to mluví.“

Je nesnadné rozlišit, nakolik jsou vzpomínky soudkyně autentické a nakolik do nich dnes promítá pozdější hodnocení svého rozhodování. Nicméně jsou tak jako tak zajímavým svědectvím o době končící totality. „Byla jsem prostě taková šedá myš z okraje severočeského maloměsta,“ popisuje se Maťátková. „O politice jsem nevěděla nic. Tatínek byl zámečník, maminka prodavačka, byli rádi, že jsem se dostala na práva do Prahy. A já byla taky ráda. Jenže studia mě moc nebavila a svůj čas jsem dělila mezi nějakou tu brigádu a hlavně jsem chtěla být každý týden co nejrychleji zpátky v Žatci, protože jsem začala chodit se svým budoucím manželem.“

Rudé právo nečetla, o undergroundu neslyšela, v televizi se dívala na televizi, stranická školení podle ní probíhala tak, že se sešlo pár ženských, které si popovídaly o tom, co navařily a zda už umyly okna, a honem spěchaly domů podávat večeři. „A najednou za mnou začnou estébáci chodit i domů a tvrdit mi, že musím odsoudit politického nepřítele. Nějakého o pár let mladšího kluka ze Žatce, který bydlel pár ulic ode mě, možná jsme spolu chodili na jednu základní školu, ale já jsem ho za celý život vůbec nezaregistrovala. A nezaregistrovala jsem ani, že by byl nějak nebezpečný. A už vůbec ne kvůli té petici,“ dodává soudkyně.

Maťátková totiž po přečtení Několika vět usoudila, že za podpis takového textu nemůže nikoho odsoudit: „Uvědomila jsem si, že to jsou věci, které si přeje možná většina lidí, jen se o nich bojí mluvit. A naplno mi došlo, že jsem celý život součástí toho zbabělého stádečka. Bála jsem se samozřejmě dál, ale zároveň jsem začala být na ty estébáky hrozně naštvaná. Tlačili mě ke zdi a já si pamatuju, jak jsem si doslova říkala ,ty vado, tak tohle už ne‘.“

A tak přišel okamžik, na který soudkyně Maťátková vzpomíná jako na bod zlomu ve svém dosavadním životě. „Klepala jsem se strachy, ale věděla jsem, že to musím udělat – vstát a prohlásit ,jménem republiky‘, že podepsat tuhle petici je úplně v pořádku,“ vypráví. Bylo 22. září 1989. A prokurátor a estébáci, kteří byli u soudu, se podobně jako soudruh Hnízdiuch nestačili divit. A než se probrali z úžasu a po několika týdnech začali soudkyni vyslýchat a připravovat její odvolání ze soudu, přišel 17. listopad.

Rebelie navždy
Pavel Škarýd se politice vyhýbal i po listopadu. Zpočátku to zkoušel s rockovým klubem v Žatci. „Vlastní hudbu jsem dělat už nechtěl, vlastně jsem toho moc neuměl a bylo mnoho lepších profíků než já,“ vzpomíná. „Ale klub mě zpočátku bavil. Jenže postupně jsem zjistil, že aby přišlo dost diváků a klub se uživil, musel bych zvát i kapely, které se mi nelíbily. Tak jsem to vzdal, to jsem prostě dělat nechtěl.“

Ostatně kvůli klubu se ještě jednou před soudem setkal s Danou Maťátkovou. Bylo to v době, kdy proti provozu klubu protestovala řada místních lidí, že je moc hlučný. Městský policista tehdy Škarýda při jedné kontrole v klubu obvinil, že mu nabízel úplatek. „Byl to nesmysl a na mé straně byla řada svědků. A soudkyně mě znovu osvobodila,“ připomíná Škarýd. „Je to legrační – vlastně jsem se k tomu soudu dostal zase kvůli hudbě a že jsem asi mnoha lidem vadil.“

Pak si Škarýd našel klidnější místo u Berounky, kde provozuje restauraci a koncerty tu pořádá už jen občas. „Já jsem osobně spokojený. Mám rodinu. Když to tady na zimu zavřeme, cestujeme po světě nebo provozujeme ještě jednu chatu v horách,“ říká. „Ale celkově jsem ze společnosti trochu zklamaný. Mám pocit, jako by tu pořád chyběla poctivost. Myslel jsem si, že se toho tady chopí profesionálové, co budou rozumět tomu, co dělají. A že už nebudou zapotřebí takoví kluci, jako jsme byli my, kluci, co jen tak rebelovali. Ale ono je to možná zapotřebí pořád.“

Seriál Československo 1989, který vycházel v Respektu 28–47/2009:
1. Smutný ostrov: Několik vět, roztříštěný disent a Havlova nepolitická politika
2. Napišme to přestavbově: Žurnalistika ve stínu propagandy a (auto)cenzury
3. Rocker a soudkyně: Odvážný rozsudek v politickém procesu na maloměstě
4. Vrazi v pyžamu: Pohlaváři v rezavějícím stroji komunistické strany
5. Mazej ze školy: Příběh posledních dvou vyhozených vysokoškoláků
6. Džínová diverze: Jak džíny přispěly k rozkladu socialismu
7. Když Moskva mlčí: Gorbačovovi reformátoři proti místním normalizátorům
8. V zákopech Svobodné Evropy: Piráti na komunistických vlnách
9. Kemp pod Petřínem: Uprchlická samospráva na západoněmeckém velvyslanectví
10. Muž v ilegalitě: Stanislav Devátý, disident, který zmizel
11. Malá Strana na nohou: Vzpoura obyvatel pražské čtvrti proti „modernizaci“
12. Lid a hry: Samizdatová žurnalistika a novináři v ilegalitě
13. Zrod kapitalismu Czech made: 7 let slušovického počítačového undergroundu
14. Nevycházet, nedýchat: Dobře utajovaná severočeská ekologická katastrofa
15. Rozrazil to rozrazil: Přelomové představení brněnských divadel
16. Opozice v mlází: Diverzanti v horách na česko-polské hranici
17. Jak měnil až vyměnil: Pohádka o jednom favoritu
18. Azyl v Ječné: Jak fungoval nejdůležitější byt v normalizačním Československu
19. Vždy připraven: Mladí obránci socialismu a jejich bobříci
20. Listopad náčelníka Danišoviče: Den, který spustil revoluci