Spiknutí Cimrman

Ladislav Smoljak

se diví:

„A opravdu tam stanují? Já o tom slyšel, ale nikdy jsem to neviděl. Máte to vyfocené?“

Za fotografii to stojí. Každý měsíc, než začne předprodej, vyrostou na chodníku a mezi zaparkovanými auty před Divadlem Járy Cimrmana na pražském Žižkově stany a improvizované přístřešky. Fanoušci často tráví na ulici celou noc.

Je 19. května, sedm hodin ráno. Fronta se pomalu probouzí do hustého deště, ze spacáků se klubou rozcuchané hlavy. Pláštěnky, deštníky, pobledlé obličeje. Přímo na schodech, před zavřenými dveřmi do divadla, si protírá oči několik sedmnáctiletých studentek; svůj minitábor tu rozbalily předchozí den v šest hodin večer. „Už jsme tu jednou byly, vloni v listopadu. Vidět hry na DVD není ono,“ říká jedna z nich. „A nocování tady je součást srandy.“

Proč se gymnazistkám Cimrman líbí? „V divadle je specifická atmosféra.“ „Je to inteligentní humor, v televizi jsou samé hlouposti.“ A z čeho si podle nich „Cimrmani“ dělají legraci? „Ze všeho.“ „Z bývalého režimu.“ „Z historie.“ Mladík z ČVUT se přiznává, že mu jde spíš o frontu než o představení, často pak lístky někomu přenechá: „Je to zajímavé zpestření, takový mejdan. Někdy se tu griluje a tak.“ A nezdají se mladým fanouškům cimrmanologové už trochu staří? „A to je nějaký problém?“ zvýší hlas jedna slečna. „Staří jsou přece jen tak, jak se cítí.“ „Oni nestárnou,“ doplňuje ji její společník. „Werich byl taky na stará kolena na špici.“

Když se v osm hodin konečně otevřou dveře divadla, martyrium není u konce. Lidé spořádaně postupují ke stolku, kde dostanou papírek s pořadovým číslem, pro lístky sem budou muset zajet ještě jednou, večer. Čísel je jenom 200 a v druhé polovině fronty se zvyšuje napětí: vyjde to dnes na nás? Nevyjde? Mladých je mezi čekajícími většina, ale občas je vidět i šedivé vlasy nebo kravatu. Zkušená padesátnice vypráví, že tahle fronta okolo bloku nic není. Ona pamatuje hada až na Florenc.

Třicátník s rybářskou stoličkou a iPodem právě anglicky vysvětluje svým přátelům na Facebooku, proč se dnes, v pět hodin ráno, vypravil s termoskou a štrúdlem na Žižkov. „Tady v Praze je jedno divadlo, kde skupina starších lidí (skoro všem je přes 70 a nejstaršímu snad 83) hraje už víc než 40 let patnáct stále stejných divadelních her. Jednou za měsíc si lidi před divadlem staví stany a spí ve frontě, aby se na ně dostaly lístky. Nezní to šíleně?“

Stejné vtipy

Trochu šíleně to skutečně zní. Divadlo Járy Cimrmana, kterému po jeho vzniku v roce 1967 divadelní kritici prorokovali maximálně tři čtyři představení, s nezmenšenou popularitou proplulo normalizací, převratem i dvaceti lety svobody. A přitom se vůbec nezměnilo. Týmž vtipům, kterým se diváci lidé v roce 1985 smáli jako protirežimním narážkám, se dnes bez postranních myšlenek smějí jejich děti.

„Upřímně řečeno si sám nedovedu vysvětlit, čím oslovujeme mladou generaci,“ vrtí hlavou Ladislav Smoljak. „Píšeme pro naše ročníky. Každé divadlo předpokládá jistou úroveň vzdělanosti a za nás se v dějepisu a češtině hodně fedrovalo 19. století. To je v dnešních osnovách potlačené, ale trosky nějakých základních mýtů zřejmě zůstaly.“

Že na Cimrmany chodí nová generace diváků, považuje za překvapivé i divadelní kritik Vladimír Just. Jenže Cimrmani prý „překvapují pořád“. Nejdřív tím, jak se z poetického divadla náhle stalo divadlo politické. „Na konci šedesátých let byla v Československu spousta divadel, kde se hrála skutečná politická satira, ale u Cimrmanů by to nikoho ani nenapadlo. Dokonce i Semafor byl tehdy političtější než oni. Cimrmani, to byla taková milá recese, spíš útěk od politiky, které bylo všude plno.“

První představení se hrála v Malostranské besedě. Sál s lampičkami a reprodukcemi daguerrotypií na zdech navozoval iluzi doby, kdy byla postavena Eiffelova věž, vzlétly první zeppelíny a také byla obnovena myšlenka českého národa. Když po roce 1970 odvážná politická divadla skončila, Cimrmani zůstali. „Ta milá secese přece nikomu nemohla vadit,“ vysvětluje Just. „Politikum se z nich stalo teprve během 70. a 80. let, když zůstali sami sebou, nezměnili kabát.“

Diváci si začali do her dosazovat věci, které se nahlas nesměly říkat. „Měnilo se publikum, ne my,“ říká Smoljak. „Jinotaj můžete najít vždycky a ve všem.“ Před rokem 1989 i nevinná výměna replik ve hře Akt: „Pane inženýre, je to možné?“ „Ano, je to možné“ dokázala vyvolat dnes nepochopitelné asociace a salvy smíchu. „Cenzoři si říkali, že tam přece něco musí být, když se lidi tak smějou,“ vzpomíná Smoljak. „Ale nemohli přijít na to, co to je, tak si začali vymýšlet absurdity. Třeba, že Děd Vševěd je ve skutečnosti Gustáv Husák.“

Cenzura si v textech občas zařádila a často se čekalo, že zákaz přijde co nevidět. „Třeba po Lijavci nebo Poslu z Liptákova. To byly, myslím, takové hry, po kterých se předvídal rychlý konec,“ říká Just. Na frontální zákaz ale vládní moc neměla argumenty. Místo toho se snažila Cimrmanům i jejich publiku co nejvíc ztížit život. Nejdřív přišel vyhazov z Malostranské besedy, pak z Reduty, potom byli Cimrmani úplně vypuzeni z centra Prahy: do Bráníka, do Strašnic.

Nejsme aktuální

Nová výzva pro Cimrmany přišla s převratem v roce 1989.

„Měli jsme samozřejmě se Zdeňkem trochu obavu, zda návštěvnost divadla změnou poměrů neutrpí,“

vzpomíná Smoljak na tehdejší pocity sdílené s druhou hlavní postavou divadla,

Zdeňkem Svěrákem

.

„Byl to tehdy takový boom politického divadla, třeba Šimek a Bubílková, jenže náš humor je jinde.“

Aktuálnosti se Smoljak se Svěrákem vyhýbají programově a možná právě v tom tkví jeden z důvodů jejich dlouhého trvání.

„Konkrétní narážky nemáme rádi,“

tvrdí Smoljak.

„Hlavně asi já. Máme takovou zásadu, že naše divadlo má být kritické v obecné rovině. Má být zakotvené hlouběji než v tom, co si přečteme ten den v novinách. Nemá být poplatné denní situaci.“

Dalším důvodem cimrmanovského úspěchu je specifický smysl pro humor. „Je založený na mystifikaci a ta má v Čechách velkou tradici,“ míní Just. „Vezměte si třeba Černého Entropu.“ Podle něj mají Smoljak se Svěrákem asi nejblíže k největšímu z českých mystifikátorů Jaroslavu Haškovi a jeho kabaretům z let 1911 až 1914. I tam vždy tvořila první půlku pseudoodborná přednáška (u Haška politická) a druhou jednoaktovky od fiktivních autorů. „Mystifikace, nebraní se vážně, neurčitost záporu a kladu, to má u nás velký potenciál. Všimněte si, že Cimrmani hrají o českém národním mýtu, ale nikdy ne jednoznačně. Nikdy neřeknou: my Češi jsme dobří nebo my Češi jsme hovada. Balancují mezi tím. Nikdo také neví, jaký Cimrman opravdu je. Co si myslí. Jaké je jeho přesvědčení. V tom se vlastně podobá Švejkovi.“

Za cestu k úspěchu Just považuje i to, že Smoljak se Svěrákem našli neměnný a osobitý herecký styl a že dobře fungují jako dvojice. „Každý z nich táhne v trochu jiném směru, je mezi nimi napětí, ale dobře se vyvažují.“ Na jejich humoru nejvíce oceňuje, že je jako vícepatrová budova. Podzemí útočí na první signální soustavu, zatímco vychytávky v horních patrech lidem docházejí postupně. Smějí se tomu, že jim to došlo. Společně. A právě to navozuje pocit spiknutí.

Otroci vlastního mýtu
Cimrmanovského spiknutí se nelze neúčastnit. Ne pokud člověk žije v Česku. Vůbec přitom nezáleží na tom, zda vám Cimrman připadá vtipný, nebo ne. Je to šifra, ke které se odkazuje v běžném hovoru i v médiích: jen za poslední měsíc je možné napočítat dvacet pět různých zmínek v novinách, přičemž jen jedna se týká přímo divadla. K titulku Cimrman jede na zubačce se uchýlil i časopis Železničář. V anketě České televize o Největšího Čecha v roce 2005 dostal Jára Cimrman bezprecedentní počet hlasů, a nebýt zásahu majitele licence, který účast fiktivních postav zakázal, nejspíš by hravě porazil Karla IV. i T. G. Masaryka.

„Působení Járy Cimrmana se dnes nemůže obejít bez toho, že se o něm ví,“ říká Smoljak. „Proto je také nepřenosný. Kdyby si dejme tomu chtěli vytvořit Cimrmana v Americe, museli by začít v bodě nula: tam, kde jsme my začínali před čtyřiceti lety.“

Poslední hra z minulého roku se jmenuje České nebe a nese podtitul Cimrmanův dramatický kšaft. Autorská dvojice tvrdí, že se možná skutečně jedná o jejich poslední hru. Ladislav Smoljak odmítá nařčení z šikovného marketingového tahu a říká: „Vzhledem k tomu, kolik nám je a co jsme toho napsali, je to pravděpodobné.“ Jistému finále nasvědčuje i to, že v Pasece právě vyšel v jednom svazku soubor všech patnácti cimrmanovských her.

Je možné i to, že se téma vyčerpalo, že Cimrman po čtyřiceti letech své tvůrce omrzel? Na to Smoljak odpovídá oklikou: „Cimrman je dnes už značka. Jako Mercedes. Na rozdíl od repertoárových divadel tady divák přesně ví, na co jde. Značka je zárukou, že dostane to, na co je připraven a co si vybral.“ Jako by tím chtěl říct, že na pocit omrzelosti nemají Cimrmanovi otcové právo.

Jára Cimrman, to byl jednoduchý a geniální nápad v pravou dobu. Přijít s ním o pár let později nebo dřív, vše mohlo dopadnout jinak. Ale právě na přelomu 60. a 70. let byla u nás správně živná půda a Cimrman v ní hluboko zakořenil. Teď už si roste po svém. „Svěrák a Smoljak celebrují mýtus, který sami stvořili, a nemohou jinak,“ míní Vladimír Just. „Jsou funkcionáři aparátu jménem Cimrman. Kdyby zkusili něco jiného, vypískají je.“