Jiný druh soustředění

Bohumila Grögerová                             Autor: Karel Cudlín

Ve věku 93 let zemřela spisovatelka a překladatelka  Bohumila Grögerová. Od roku 1952 tvořila autorskou i partnerskou dvojici s Josefem Hiršalem. Jejich společná bibliografie čítá přes sto osmdesát knih. Jsou mimo jiné autory básnické sbírky Job-Boj či memoárů Let let, které pokrývají léta 1948 až 1969. V době normalizace publikovali v samizdatových edicích.

Významná je jejich editorská a překladatelská činnost. Do češtiny převedli Morgensterna, Jandla, Enzensbergera, Heissenbüttela či Mayröckeovou. Mezi samostatné počiny Bohumily Grögerové patří Meandry, Branka z pantů nebo Čas mezi tady a teď. V roce 2009 vydala Rukopis, který napsala už téměř slepá. Za něj získala Magnesii Literu jak za zásadní počin z poezie, tak za Knihu roku. Před dvěma lety pak vyšla Grögerové kniha Dva zelené tóny, v níž vzpomíná na dvacátá léta minulého století. Na ni má navázat Můj labyrint, který vyjde v září.

U příležitosti básnířčina úmrtí odemykáme následující rozhovor, který vznikl v roce 2009 právě před jejím úspěchem v ceně Magnesia Litera, a také recenzi společných vzpomínek Let let: 

Spisovatelka a překladatelka Bohumila Grögerová (87) patří k pozoruhodným ženám, které dlouho zůstávaly opomenuty vedle svých úspěšných partnerů. Její více než půlstoletý vztah s básníkem Josefem Hiršalem vnesl do českého umění v době nejhlubší totality originalitu a hravý tón experimentální poezie. Samostatně Bohumila Grögerová publikovala knihy Meandry, Branka z pantů, Čas mezi tady a teď a Rukopis, který psala v době, kdy už ztrácela zrak. Za tuto básnickou sbírku je nominována na cenu Magnesia Litera. Tento týden také dostává za celoživotní dílo cenu PEN klubu Vlastní cestou.

Ještě před pár lety se o vás mluvilo hlavně jako o překladatelce, spolupracovnici Josefa Hiršala, nyní platíte za jednu z nejvýznamnějších osobností české literatury. Proč vás teprve teď veřejnost vnímá jako svébytnou autorku?

Možná je to tím, že jsem po smrti Josefa Hiršala vydala čtyři vlastní knížky. Ne že by mně právě on v něčem bránil. Ale většina žen se k soustředěnému psaní dostane až po šedesátce, kdy už nemají tolik povinností k rodině. Dokud byl Hiršal naživu, většinu věcí jsme psali a překládali spolu. Bylo to velmi intenzivní a pro mne byla naše spolupráce na prvním místě, byl to náš společný život. Když zemřel, začalo naplno mé samostatné psaní, kdy jsem mimo jiné navázala na svoje práce z mládí. Psala jsem prakticky od osmnácti let, ale skoro nic jsem s tím nedělala. V mých posledních knížkách jsou i texty, které jsem psala někdy v postpubertě.

Nedá se to mimo jiné vysvětlit tím, že velcí muži vaší generace odešli dřív než vy, jejich družky – podobně tomu je s Jiřím a Bělou Kolářovými. Až teď si konečně všichni všimli, že si nehrajete jen po jejich boku. Nezlobí vás to přehlížení?
Ani ne. Prvotní a základní je pro mě sám akt psaní. Ne že bych neměla radost, když mi vyjde knížka, tu samozřejmě mám. Ale většinou ji ze mne někdo musí dolovat: ať už nakladatel nebo přátelé. Kdybych před pětapadesáti lety nepoznala Hiršala, možná bych svoje texty nikomu ani neukázala. To on vždycky sháněl kontakty i nakladatele, obíhal a zařizoval. Bylo spravedlivé, že se mluvilo spíš o něm.

Psaní, to jsem jen já, tužka a papír

Před třemi lety vám přestaly sloužit oči. Jak ta nová situace ovlivnila váš život a práci?
Bála jsem se, že už nebudu moci vůbec nic dělat. Celý život jsem byla aktivní, napřažená do budoucnosti, všechno mě zajímalo a pořád jsem se na něco těšila. Pak jsem po operaci kyčle začala chodit o berlích, ale pořád to šlo a vlastně mi to otevřelo nové vnitřní horizonty. Ponořila jsem se do sebe, začala jsem psát a překládat jsem mohla stejně jako dřív. Když jsem ale přišla o zrak, vůbec nejtěžší bylo poznání, že už nikdy nebudu číst knihy. Umíte si představit, co to znamená vědět, že už se nenatáhnete s knížkou před spaním do postele?

Jak jste to překonala?
Jednou za mnou přišla Viola Fischerová a přesvědčovala mě, že jsem vlastně dostala příležitost vstoupit do jiného světa, než jaký jsem doposavad znala. „Vždycky jsi měla v hlavě tolik obrazů,“ říkala mi. „A teď tam máš jiné obrazy než vidoucí lidé a to ti dává jiné možnosti.“ A nabádala mě, abych o tom psala. Připadalo mi to jako plané utěšování a hloupost, ale pak se mi to rozleželo v hlavě a zkusila jsem to vyprávět do magnetofonu a nahrávat to. Ale nesedělo mi to a později jsem zjistila, že i když je psaní pro mě obtížnější, je mým bytostným projevem.

Vaše poslední kniha Rukopis je velice silná a sevřená básnická skladba, která přehlíží celý uplynulý život. Jak dlouho jste ji psala a jak?
Celé dva roky. Já musím vyloučit veškerou techniku. Psaní, to jsem jen já, tužka a papír. Počítače už k nám nedolehly, je to jiný svět. Na psacím stroji bych psát mohla, ale nepřečetla bych to. A nedokážu pracovat ani tak, aby mi někdo četl má slova nahlas. Literatura, to jsou pro mne slova na papíře. Píšu velkými tiskacími písmeny a čtu je lupou. Nakladatel Pavel Mervart, editor skvělé Edice současné české poezie, si původně dokonce přál, abychom Rukopis vydali jako faksimile, tak jak jsem ho psala barevnými tužkami. K tomu nakonec nedošlo. Můj nový způsob psaní určuje, jak rychle přemýšlím a naopak, vzniká jiný druh soustředění. V posledních dvou letech jsem měla silnou potřebu v textu škrtat. Každé zbytečné slovo muselo pryč. Mnohem více než dřív.

Pro vaši tvorbu jsou podstatné návraty do raného dětství.
Jak člověk stárne, vzpomínky za ním samy přicházejí a jsou čím dál intenzivnější. A mně se asi před rokem začaly vracet hlasy maminky a tatínka, jak na mě s láskou volali ještě jako na nemluvně. Dostala jsem se hluboko do neodkrytých vrstev vlastní paměti.

S Josefem Hiršalem jste se od padesátých let autorsky i překladatelsky věnovali „literárnímu experimentu“ podobně jako Helmut Heissenbüttel nebo Ernst Jandl. Ale slovo „experiment“ vlastně dnes ztratilo platnost a každý píše, jak umí. Jaký máte k tomu pojmu dnes vztah?
Pravda je, že třeba na Moravě je skupina mladých lidí, kteří prohlašují, že píší experimentální poezii. Pro mě už to slovo dnes nic neznamená. Bylo to období, které u nás bylo dosti ohraničené. V padesátých letech, když jsme se s Hiršalem setkali v nakladatelství Naše vojsko, se kolem nás odvíjela absurdní skutečnost. Nic se nedalo brát vážně a zároveň to velmi vážné bylo. V nakladatelství nebyla skoro žádná práce a my jsme trávili čas tím, že jsme hráli všelijaké hry, třeba piškvorky. V té době jsme cítili, že jazyk najednou není, co býval, že se slova zdiskreditovala, falšovala se skutečnost. Psali jsme všechno velmi otevřeně. Někdy jsme tím působili utrpení svým blízkým.Proto jsme text rozbíjeli a časem se ukázalo, že to není jenom náš problém. I na Západě začalo slovo žít svým životem, nabíralo nové významy a autoři od Německa po Latinskou Ameriku se slovy začali experimentovat. Některé texty jsme pojali jako výtvarný projev, jiné jako hudební. Udržovali jsme styky s autory, kteří pracovali podobně jako my, překládali jsme je a vzájemně se ovlivňovali. Stali se z nich naši osobní přátelé. V pozdních padesátých a začátkem šedesátých let se v Evropě diskutovalo, jak se takový umělecký projev bude jmenovat. Nakonec zvítězil název experimentální poezie a ten se pak používal všude.

Jak jste ale poznali, že jdete správnou cestou? Nebyli jste komunisté, vaše práce narážela na meze tehdejšího režimu a zároveň byla výlučná a nemohla mít masový ohlas.
Mnoho knih, které jsme překládali, jsme si ani nemohli půjčit domů a opisovali jsme si je v knihovně. Naše vlastní společná sbírka Job-Boj málem vyšla v podobě cyklostylu. Ale ať už šlo o překlady nebo o naše vlastní práce, naší největší odměnou byla vždycky fronta před knihkupectvím ve čtvrtek, kdy vycházely nové knihy. Protože peníze z toho nebyly skoro žádné.

Ke kterému období vaší společné tvorby s Josefem Hiršalem máte největší vztah?
Když jsme pracovali na Trojcestí a na memoárech Let let, bylo naše souznění a spolupráce vůbec nejintenzivnější. Byly tam pro nás důležité věci. V Trojcestí šlo o prožitky na společných cestách – tehdy ale cesta znamenala něco jiného než dnes, myslím to jako vnitřní pohyb. A do Letu let jsme napsali všechno, co jsme zažívali, o přátelích, o politické situaci velmi otevřeně. To bylo složité a dokonce zlé v tom smyslu, že jsme někdy působili utrpení přátelům a blízkým. Nebyla jsem si jistá, jestli je to správné, ovšem Hiršal trval na tom, že se všechno, co jsme zažili, musí po pravdě napsat. Poslední vydání Letu let je podstatně rozšířené, protože vydavatel chtěl do svazku zařadit i teoretické poznámky o experimentální literatuře a některé naše překlady. Jinak mě bavilo období překladů Morgensterna, protože Hiršal k němu měl blízko svým smyslem pro grotesku a ironii a taky rád vymýšlel slova. Celá odpoledne a večery jsme sedávali v nějakém podniku, pracovali na tom a bavili se. Ty překlady dodnes zpívají rockové skupiny.

Co vám vlastně těžké dvacáté století dalo?
Ta doba mi hodně vzala. Třeba vzdělání, chtěla jsem dělat vysokou, ale po dvou semestrech jsem skončila. Měla jsem dvě děti, muž byl těžce nemocný. Brzy potom zemřel a já zůstala sama s dětmi, s maminkou a tetou a musela jsem se postarat. Ta všechna zaměstnání! Ani se mi nechce věřit, že jsem tím prošla, že jsem nikdy nebyla ve straně a že jsem zůstala živá a zdravá. Ale kdyby to všechno nebylo, možná bychom se s Hiršalem nesetkali a docela určitě bychom nenapsali a nepřeložili všechny ty knihy.

Kterou ze svých vlastních knih máte nejraději?
Branku z pantů. Té knížce předcházelo stálé stěhování a hledání domova. Hledala jsem místo, kde zůstanu a kde nakonec klidně umřu. Tím místem se stal náš nový domov – přestavěný domek ve Veleslavíně. Teď tam nebydlím, zatím žiju v bytě Josefa Hiršala. Dlouho jsme tu byli spolu. I když tu už není, jsou to pořád prostory, kde je mi dobře. Potřebuji k životu i k psaní hodně soukromí. Ale do Veleslavína se jednou vrátím.

Váš vztah s Josefem Hiršalem byl tak silný, že – jak píšete v knize Čas mezi tady a teď – jste si vzájemně vstupovali do snů. To se vám dělo spontánně, nebo jste tu schopnost nějak rozvíjeli?
To bylo spontánní, trvalo to léta. V jednom snu jsem na něj volala z vysoké zídky, když procházel kolem, a nakonec jsem z ní spadla. Když jsem se probudila, řekl mi: A nerozbila sis koleno? Snům ne vždy rozumíme. Dlouhá léta se mi třeba zdávalo, že se účastním jakéhosi tažení z Mongolska až na západ, stále jsem putovala za sluncem. Objevovala se tam spousta detailů, až to bylo zvláštní – jako bych tam skutečně už někdy byla. Popisy těch snů jsou v knize Mezi tady a teď.

Jazyk je trýzněn

Vy jste se také vždycky zajímala o vědu. Co vás v této oblasti zaujalo v poslední době?
Všechno, co souvisí s vesmírem. Řekla bych, že i tohle souvisí s věkem. Nechávám si předčítat knihy o vesmíru, zajímá mě takzvaná teorie všeho. Nevěřím, že věda je na jedné straně a umění na druhé, ve vědě je mnoho poezie. Chtěla jsem kdysi studovat medicínu, můj otec byl důstojník a v době Mnichova ženy z důstojnických rodin procházely kurzem Československého červeného kříže. Byla jsem nadšená a naprosto jsem se v té práci našla. Pak bylo všechno jinak, ale nikdy jsem nepřestala sledovat, co se v oblasti vědy děje, i když s medicínou už to nesouviselo.

Hrajete si celý život s jazykem a uvažujete o něm. Jak dnešní jazyk odpovídá skutečnosti?
Jazyk je trýzněn, ale tak tomu bylo vždycky. Lidé mluví ve frázích, jejich řeč není osobitá. Nová komunikační technika nutí mladé lidi ke stručnosti a bere jim osobitost. Ovšem každá nová generace má svůj jazyk.

A píšete teď něco?
Jediné, co vím určitě, je, že se budu pokoušet psát dál. Pořád se těším na druhý den, že se vzbudím, bude svítit sluníčko, možná přijdou přátelé a budou si se mnou povídat. Já pořád ještě chci být živá a mezi lidmi.

BOHUMILA GRÖGEROVÁ
*7. srpna 1921, Praha
Spisovatelka a překladatelka. Od roku 1952 tvořila autorskou i partnerskou dvojici s Josefem Hiršalem. Jejich společná bibliografie čítá přes sto osmdesát knih. Jsou mimo jiné autory básnické sbírky Job-Boj, memoárů Let let, které pokrývají léta 1948 až 1969. V době normalizace publikovali v samizdatových edicích. Významná je jejich editorská a překladatelská činnost. Do češtiny převedli mj. Morgensterna, Jandla, Enzensbergera, Heissenbüttela, Mayröckeovou.
Mezi samostatné sbírky Bohumily Grögerové patří Meandry, Branka z pantů, Čas mezi tady a teď a Rukopis.