Jezuita moderní války
„Stačí několik málo teroristů, aby dostali pod tlak široké masy.“ Autorem tohoto výroku je kontroverzní německý politický myslitel Carl Schmitt (1888–1985), jenž v knize Teorie partyzána z roku 1962 varoval lidstvo před pádem do nekontrolovatelného chaosu ideologických válek.
„Stačí několik málo teroristů, aby dostali pod tlak široké masy.“ Autorem tohoto výroku je kontroverzní německý politický myslitel Carl Schmitt (1888–1985), jenž v knize Teorie partyzána z roku 1962 varoval lidstvo před pádem do nekontrolovatelného chaosu ideologických válek. Jednou z příčin tohoto nebezpečí je podle něj partyzán, který vede boj za prosazení celoplanetárních politických nebo náboženských doktrín. Schmitt přitom netušil, že začátek jednadvacátého století bude doprovázet stín náboženského terorismu a některé jeho myšlenky znovu získají na aktuálnosti.
Začarovaný kruh
„Partyzán je jezuita války,“ říkával Ernesto Che Guevara. Je totiž vysoce politicky motivován. Samotné slovo partyzán vychází z termínu partei, čímž se poukazuje na spojitost tohoto bojovníka s určitou politickou skupinou. Podle Schmitta ono pojmenování vyjadřuje i velké možnosti. Partyzán je totiž schopen narušit legitimitu suverénního státu, setřít rozdíly mezi mírem a válkou, vojáky a civilním obyvatelstvem, frontou a zázemím, spojenci a nepřáteli.
Výhodou partyzána je jeho „akční prostor“. Začne-li působit na území suverénního státu, vláda je zatažena do nového typu konfliktu, v němž přestávají platit mezinárodní konvence a pravidla mezistátních válek. Jelikož partyzáni nereprezentují stát a válčí „zevnitř“, snaží se opřít o podporu běžných lidí, jejichž zázemí potřebují. Tím ovšem dochází k boji, do kterého jsou vtaženi jak vojáci, tak civilisté. Výsledkem je, že se represe vůči obyvatelstvu obrací proti vládě, což zákonitě zvyšuje popularitu partyzánů.
Cílem partyzána je přitom dlouhodobá destabilizace, nikoli rychlé zničení protivníka. Zajímání a zabíjení rukojmích, atentáty a sebevražedné útoky, to všechno má nepřítele pomalu nahlodat. A tak, zatímco konvenční válka trvá omezenou dobu, boj s partyzány může doutnat jakoby donekonečna. Schmitt píše, že tuto taktiku „začarovaného kruhu“ poprvé ve velkém použili španělští bojovníci za nezávislost proti Napoleonovi. O účinnosti partyzánského způsobu boje se následně na vlastní kůži přesvědčili třeba Němci na Balkáně, Francouzi v Alžíru, nebo Američané ve Vietnamu.
Schmitt uvádí, že je důležité, proti komu partyzán bojuje. Má-li konkrétního politického nepřítele (například určitou vládu), pak brání kus země, vede obranný boj a půjde se s ním možná dohodnout. Horší je, když partyzán nemá nepřítele politického, nýbrž absolutního. Příkladem je podle něj Lenin, jenž jako profesionální revolucionář vyhlásil „světovou občanskou válku“ všem, kteří se neztotožňovali s jeho viděním světa. Díky němu vznikl nový typ partyzána s globálními ambicemi, jehož mottem bylo Che Guevarovo heslo o „vytváření dalších Vietnamů“ – vývozu guerillových válek pod praporem politické ideologie, která není omezena hranicemi států.
Schmittova Teorie partyzána končí chmurnou vizí, ve které mezi sebou nebojují panovníci nebo státy, nýbrž stoupenci protikladných politických či náboženských učení. „Kdo zabrání tomu, aby nevznikly neočekávané nové druhy nepřátelství, jejichž uplatňování vyvolá neočekávané formy nového partyzánství?“ Zdá se, že teroristická síť, kterou žene vpřed náboženský či politický fundamentalismus, je – bohužel – smutným zhmotněním této představy.
Autor je doktorand historie na FF UK.
CARL SCHMITT: TEORIE PARTYZÁNA
Přeložil Otakar Vochoč, Oikoymenh, 92 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].