V půli cesty

Takhle vypadá odjezd ze státu, kterého jeho soused neuznává. Na oficiálním přechodu nedaleko Gazivodského jezera čeká v deset hodin večer na odbavení poslední autobus jedoucí dnes z Kosovské Mitrovice do srbského města Novi Pazar. Do autobusu vchází srbský celník, rychle zamíří rovnou k nám, bere si pasy a s přísným výrazem ve tváři se ptá: „Rozumíte srbsky?“

Muž sedící před námi nabízí tlumočení, ale vzápětí přichází o doklady i on. Asi po půl hodině musí z autobusu ven a s ním i dvě turistky z Polska. Mají smůlu. Autobus odjíždí od celnice, Polky a tlumočník zůstávají venku a srbští pohraničníci na ně cosi pokřikují. Proč? Chybí jim správné, tedy srbské razítko v pase.

Nejsou prvními, kdo zde s překvapením zjišťují, jak vypadá realita kosovsko-srbské hranice. Srbové považují v únoru vzniklou Kosovskou republiku za součást Srbska, a proto neuznávají celní razítka ani pasy, které letos začala vydávat.

Cestujete-li tedy z Kosova do Srbska, musíte nejprve navštívit Srbsko a získat razítko na jednom z jeho přechodů směrem z Černé Hory, Chorvatska, Maďarska, Bulharska, Rumunska, Makedonie nebo Bosny. Pokud jste přicestovali do Kosova přes jinou zemi, není jisté, že vás na kosovsko-srbské hranici do Srbska pustí. My naštěstí srbské razítko máme, a tak nemusíme trávit noc u jezera se srbskými celníky. Autobus se vzdaluje od hranice, naléhavě však přichází otázka, nakolik je Kosovo opravdu nezávislé?

Nedokončená práce

Kosovo dosud uznalo 53 členských zemí OSN, ostatní jsou proti nebo váhají. Mezi odpůrce kosovské samostatnosti patří zejména Srbsko a Rusko, ale i některé státy EU jako Španělsko či Slovensko. Hlavní argument posledně jmenovaných spočívá v tom, že nezávislé Kosovo je z hlediska mezinárodního práva nepřijatelné a vytváří precedens pro odtržení územních celků, na nichž žijí jejich vlastní etnické menšiny. Ruští politici zase využili nezávislé Kosovo pro obhajobu vpádu do Jižní Osetie a Abcházie. Nositel letošní Nobelovy ceny míru a autor plánu kosovské samosprávy Martti Ahtisaari však v deníku International Herald Tribune situaci shrnul lapidárně: „Rozhodující je to, že Kosovo uznává 65 procent té bohatší části světa.“

Kdy Priština získá vlastní křeslo v OSN, je však nejisté a obyčejní Kosované musejí řešit i jiné problémy než jen zvůli srbských pohraničníků. Ministerstvo vnitra Kosovské republiky vydává vlastní pasy a řidičské průkazy, jež nahrazují stávající doklady, které dříve vydávala mise OSN v Kosovu (UNMIK). Státy, které Kosovo neuznaly, ovšem tyto dokumenty nerespektují. Pokud se tedy občan Kosova vydá s doklady své země například do Španělska nebo na Slovensko, může být zadržen.

Postoje mezinárodního společenství ke Kosovu se projevují i ve zdánlivě nevinné oblasti, jakou je sport. „Kosovo se neúčastnilo olympijských her v Pekingu a důvody pro to byly ryze politické,“ říká kosovský sportovní komentátor Agim Kasapolli. Mezinárodní olympijský výbor totiž neúčast Kosova zdůvodnil tím, že jej dosud uznalo málo zemí. Kosovská republika neuspěla ani s členstvím ve fotbalových organizacích FIFA a UEFA, v basketbalové federaci FIBA anebo ve volejbalové FIVB. Posledně jmenovaná asociace dokonce dočasně vyloučila Albánii za to, že volejbalistky z této země sehrály letos v létě s kosovským týmem přípravné utkání.

Polovičatý stát

Kosovo pořád není běžným státem ani uvnitř svých hranic, kde na sebe narážejí pravomoci kosovské vlády a mezinárodních institucí. Od roku 1999 zde působila mocná mise Spojených národů UNMIK, jejíž zaměstnanci pomáhali v Kosovu budovat veřejné instituce. Přestože legislativní a exekutivní pravomoci časem přešly na kosovské úřady, v praxi to vypadalo tak, že vláda vydala zákon, parlament jej odhlasoval, prezident podepsal, ale konečné slovo bylo na doporučení šéfů UNMIK. Letos v červnu však vstoupila v platnost nová kosovská ústava, která převedla kompetence UNMIK do rukou kosovské vlády. Nad ní má bdít mise EULEX, již sem vyslala EU.

„Evropská delegace není v Kosovu, aby tu vládla. Je to technická mise, která bude radit, monitorovat nebo doporučovat,“ stojí na stránkách EULEX, jež v Kosovu oficiálně zahájila činnost 9. prosince. Náplní práce tří tisíc jejích členů – policistů, soudců a celníků – bude kontrola kosovské policie a justice.

Přivést EULEX do Kosova ovšem nebylo snadné. Zahájení činnosti mise bylo několikrát odloženo kvůli odporu protikosovských politiků v Srbsku. EULEX v jejich očích příliš stvrzoval nezávislost Kosova, stejně jako odtržení těch jeho částí, ve kterých žije srbská menšina. V polovině listopadu se však zástupci Rady bezpečnosti OSN a vlády v Bělehradu dohodli na kompromisním „šestibodovém plánu“. Ten stanovil, že EULEX bude rozmístěn v oblastech s albánskou většinou, ale v srbských enklávách se budou o správu dělit srbské úřady a mise Spojených národů UNMIK, která měla původně odejít.

Druhé Kosovo

Srbské enklávy tedy pořád představují samostatný kosovský svět. „Přijeli jste na místo, kde se nic neděje,“ říkají s úsměvem francouzští vojáci z mise KFOR hlídající most přes řeku Ibar, jež odděluje srbskou a kosovskou část Kosovské Mitrovice. V srbských čtvrtích však etnické střety připomíná několik vypálených domů, místní výzdobu tvoří Putinovy portréty, srbské vlajky a nacionalistické volební plakáty. Kosovští Srbové v oblastech na severu se považují za občany Srbska, mají srbské pasy, platí dináry a často sympatizují s ultranacionalistickými stranami. Asi 60 procent ze 100 000 kosovských Srbů pak žije ve více či méně izolovaných občinách v centru a na jihu země, kde se potýkají s nedostatkem základních prostředků k obživě.

Zplnomocněnec EU v Kosovu Peter Feith letos varoval, že stabilita Kosova bude záviset na tom, jestli srbská menšina přijme novou ústavu. To se však daří splnit jen stěží. Po vyhlášení kosovské ústavy odešla z kosovských policejních sborů většina Srbů, přestože mají být podle ústavy v kosovských institucích zastoupena všechna etnika. V srbských enklávách zase bude kvůli „šestibodovému plánu“ působit srbská policie. Podle komentátora deníku The GuardianIana Bancrofta vše nasvědčuje tomu, že srbské enklávy budou de facto odděleným světem i v budoucnu.

Vděk a protesty

Jenže spokojení nejsou ani Kosované. Kvůli příchodu mise EULEX zaplnily zdejší ulice davy demonstrujících lidí. Radikálnějším kosovským Albáncům, které vede Albin Kurti, předseda protestního hnutí Vetevendosje (Sebeurčení), se nelíbí ovlivňování kosovské samostatnosti zvenčí. A kosovská vláda zase není nadšená z „šestibodového plánu“. Obává se totiž, že kvůli němu přijde o srbská území na severu. Z Prištiny proto občas zaznívají výhrůžky. Například předseda parlamentu Jakub Krasniqi nedávno pohrozil spojením Kosova s Albánií. Jelikož však západní země podmiňují podporu Kosovu jeho spoluprací s EULEX, nesplnění jejich požadavků by se státu s omezenou suverenitou a 40procentní nezaměstnaností nemuselo vyplatit. Jen do roku 2010 sem má z evropských fondů natéci 1,5 miliardy eur.

Obyvatelé Prištiny si navíc pořád živě pamatují, komu děkovat. I zdejší ulice jsou plné symbolů – je tu spousta kosovských, albánských a amerických vlajek a jeden z bulvárů nese jméno Billa Clintona, „oficiálního osvoboditele“ Kosova.

Autor je doktorand historie na FF UK.