Událost na obrazovce

Výročí narození či úmrtí klasiků jsou pro média dvojí šancí: buď se chopí příležitosti k novému přečtení a tím i oživení té které osobnosti v rámci současné debaty, anebo ji v dokumentární vitríně muzeálně zapouzdří a tím de facto umrtví. Čerstvý příklad: hned dvě významná výročí největších českých filozofů dvacátého století. Před třiceti lety (13. března 1977) zemřel po vysilujících výsleších na StB v Praze Jan Patočka, před sto lety (11. února 1907) se v Prostějově narodil Josef Šafařík.

V případě Josefa Šafaříka už teď můžeme konstatovat, že ČT svou šanci prošvihla. V den stého výročí jeho narození nenachystala nic, pět dnů před ním uvedla na ČT 2 v půl deváté ráno (!) deset let staré Svědectví o Josefu Šafaříkovi – půlhodinový dokumentární snímek, který „připravili“ (ne tedy napsali a natočili: kdy už tuto nejapnost přestanou média používat?) P. Švanda a A. Lowák. Významnou roli tu hrál i František Derfler – a právem, neboť to byl on, kdo zakázaného autora v druhé půli osmdesátých let brněnským i pražským divákům vytrvale představoval formou scénického čtení jeho textů v Divadle u stolu (v polovině sedmdesátých let spatřil světlo světa v brněnském bytovém divadle Šlépěj v okně i Šafaříkův skvělý příspěvek k faustovskému mýtu – Mefistův monolog).

Vcelku šlo o solidně natočený portrét, kombinující Šafaříkovy myšlenky a biografii se zasvěcenými reflexemi přátel (Jiří Kuběna, Bořivoj Srba, Antonín Přidal, Václav Havel). Ale: odhlédneme-li od až sabotážního umístění dokumentu do času vyhrazeného jinak nesnesitelně rozverným Kouzelným školkám a Dobrým ránům, snad ještě větší ostudou zůstává, že se ČT za deset let nevzmohla na žádný nový šafaříkovský projekt (kulatý stůl, monotematický večer).

Šafařík tak nebyl odpovídajícím způsobem představen jako živý myslitel promlouvající k současnosti, ke kterému je třeba stále něco nového dodávat. Kolik jalového tlachu jsme nyní museli vyslechnout nad sebevraždami uměleckých celebrit (Karel Svoboda, Iva Hercíková), aniž koho napadlo zalistovat v Šafaříkových Sedmi listech Melinovi, kde se o častějších sebevraždách umělců ve srovnání s vědci mluví na úplně jiné úrovni. Ti první žijí ve světě, v němž tvoří, zatímco ti druzí se už dávno odnaučili žít ve světě, v němž myslí. Neberou, jako kdysi Sokrates, „člověka do své pracovny“. Zatímco „Sokrates je ve své smrti soběstačný, předsokratovská filozofie včetně dnešní supluje smrt matematickou analýzou. Zájem o přírodu bez člověka přivádí nás dnes k ekologické pustině bez přírody a života.“ (Cestou k poslednímu). Šafařík je možná víc filozof jednadvacátého než dvacátého století. Zaznamená to někdy obrazovka?

Otázkou tedy je, jak se televize postaví k výročí Jana Patočky. Filozofa, který psal věru nečítankově o F. X. Šaldovi, J. A. Komenském, K. H. Máchovi, Goethově Faustovi či o milovaném Kulhavém poutníku J. Čapkovi. Filozofa, jenž jako první u nás docenil mravní přínos malých divadelních scén (Svět Ivana Vyskočila, K „ideji Národního divadla“) a který předpověděl hlubokou krizi technokratického pojetí světa a moci jako technologie (Kacířské eseje; Nebezpečí technizace ve vědě… a bytostné jádro techniky jako nebezpečí…).

Patočka se dotkl kontroverzním způsobem celé řady ožehavých témat, čeští národovci například dodnes nestrávili jeho radikální názory na tzv. odsun Němců a jeho kritický postoj k českým národním mýtům (Co jsou Češi?). Namísto otevírání těchto kapitol zatím ČT připomněla Patočkův život i smrt jen uhlazeně akademickým způsobem ve čtvrthodinovém dílu jinak záslužného seriálu V zajetí železné opony (Smrt filozofa, ČT 1, 5. 2.). Napraví si ČT na počátku března reputaci?

Autor je vysokoškolský pedagog a kritik.