Událost v divadle

Rakouský spisovatel, básník a dramatik Ernst Jandl (1925–2000) je znám českému čtenáři od sklonku 80. let, kdy mu zde vyšla první kniha experimentálních básní a textů Mletpantem. Následovaly ji tituly Rozvrzaný mandl a Experimentální hry, které napsal s uměleckou a životní partnerkou Friederike Mayröckerovou. Šlo o skvělé překlady Josefa Hiršala, Bohumily Grögerové, Zuzany Augustové či Věry Koubové. Opravdovým teatrálním vstupem Jandlova díla do českého prostředí byla ale až jeho hra Z cizoty. Před třemi lety si podmanila publikum Divadla Na zábradlí nápaditou režií Jana Nebeského a skvostnými hereckými výkony Aloise a Davida Švehlíkových a Marie Málkové.

Jandl je tvůrcem přísného, přes všechny špílce precizně vystavěného díla, které stojí převážně na jazyku a jeho formálních možnostech, především ve smyslu jeho deformování. Jandlova výpověď o samotě, bolesti, krachu a zplanění morálních hodnot je neobvykle silná. Přesto bývá kvůli svým groteskním postupům řazen k experimentujícím umělcům, což v očích mnoha snižuje závažnost jeho tvorby.

Jan Nebeský (1953) je patrně nejméně pietní český režisér. Díla vyjímá z jejich stereotypních interpretací a překládá je do jiných souvislostí i míst. V Ibsenově Divoké kachně tak zasadil drama do prostředí nádražních toalet a malou dcerku nechal v Divadle v Dlouhé zahrát postarší herečkou. I do Jandlovy hry Z cizoty vstoupil s notnou dávkou imaginace, v inscenaci obě hlavní postavy oblékl do chlupatých kostýmů.

Ačkoli mají literát a divadelník téměř opačné vlastnosti – Jandl je mistrem řádu a logiky, Nebeský tvůrcem chaosu a perzifláže –, ve vidění světa a humoru se v dramatu Z cizoty výtečně doplnili. Nebeského snaha obrátit šokem Jandlovo dílo naruby neskončila jako samoúčelný vtip či zábava pro několik vybraných intelektuálů, ale podporovala divákův dojem z naprosto živelného divadla. Plným právem se tak hra v roce 2004 stala v Cenách Alfréda Radoka inscenací roku.

Po úspěchu se Nebeský nyní rozhodl k Jandlovi vrátit, na prknech Divadla Komedie zpracoval jeho dramolet Humanisti. Očekávaná událost ale působí rozpačitě. Krátkou jednoaktovku se totiž režisér rozhodl doplnit o apendix složený z drobných kusů jeho jiných děl. Možná že ze strachu, aby divák nebyl zaskočen krátkou délkou představení, možná že z touhy autora v neortodoxní scénické koláži z rozhovorů, textů a komentářů více představit. Samotný happening tohoto formátu by Jandl uvítal, sám podobné akce inicioval i se jich účastnil. Jenže experiment by možná fungoval samostatně, v sousedství dramoletu však postrádá své opodstatnění.

Ale k samotné hře. Dva nadutí rakouští intelektuálové (profesora historie hraje Jan Kačer, umělce Milan Stehlík) jsou schopni pro obranu němčiny, tradic i své – patrně nacistické – minulosti stvořit bizarní zárodky totalitních ideologií. Tito dva hašteřiví „vzdělanci“, kteří ani neumějí používat vlastní jazyk – vyjadřují se pouze v infinitivech –, jsou obrazem mravního selhání intelektuálů, jejichž postoje mohou vést k totalitě jakéhokoli druhu.

Zde Nebeský poněkud přecenil svou obrazotvornost. Drama, které by mohlo fungovat i v rozhlasovém provedení, přehlušil jevištními nápady, které odvádějí pozornost od toho hlavního, a tím je ve hře jazyk. Nerespektoval ani Jandlovy režijní poznámky, které herce nabádají k civilní vážnosti a varují je před jevištní komikou. Naopak: z humanistů udělal klauny s červenými nosy a jejich herecký projev vedl k patetické nadsázce. Oproti jiným Nebeského dílům zde podpora tragické grotesknosti textu ještě větší groteskou působí neadekvátně. Navíc představení narušuje muž v provokativně pestrém kostýmu, z něhož se vyklube nacistický kat, který střílí z luku po stěnách, aniž by to mělo jasný smysl.

Nebeského pasti na diváky většinou fungují, tentokrát ale sklaply naprázdno.

Autor je redaktorem časopisu HIS Voice.