Havel se směje Havlovi

Oproti jiným současným hrám je Havel méně přímočarý.Václav Havel se vrátil mezi dramatiky. V jeho nové hře Odcházení, kterou netradičně zveřejňuje mnoho měsíců před premiérou, se silně promítá jeho osobní trauma z dlouhého působení v politice. Autor Havel se z něj vypsal stylem, jenž se v jeho hrách stal dávno osvědčenou metodou. Pokouší se groteskně pootočit svět vysoké politiky, v němž strávil třináct let, ale tentokrát při plném vědomí, že i po odchodu z politiky zůstává díky různým nesmazatelným stopám jeho součástí. A tak se Havel směje Havlovi (více či méně vědomě), přičemž na jeviště postupně pouští i další české politické originály, kteří dohromady vytvářejí jakousi archetypální přehlídku politiků. Lidí, kteří jen obtížně hledají ideje, jež stojí za to nabízet na trhu, a ten zase není tak svobodný a volný, jak se ještě na začátku devadesátých let zdálo.

Temný proud

Přes veškerou mnohost, kterou v sobě nese především postava odcházejícího Riegera, jenž je chvíli Václavem Klausem, chvíli zase Václavem Havlem nebo někým úplně jiným, se v Havlově divadelní „strojové“ grotesce nakonec střetávají pouze dva politické typy. Idealisté, kteří ovšem ideály postupně (a zřejmě i nutně) ztrácejí a rozmělňují je v rétorickém víru každodenní politiky, řízené výkyvy mocenské přízně. Po nich přicházejí ryzí utilitaristé. Ti se do politiky pouštějí jenom proto, aby na ní vydělali. Závěrečné řezání motorovou pilou ve višňovém sadu v národní vile bývalého kancléře Riegera dosti přímo naznačuje, že časy idealistů, které Česko prožívalo snad v prvních rocích po pádu komunismu, skončily a že pro takové politiky v dnešním světě už není místo.

Proti jiným politickým hrám ze současnosti je Havel méně přímočarý. Iva Klestilová, tvůrkyně skečové hry Standa má problém, se před časem vyžívala v dokumentárním oživování politiky na divadle, které v dramatickém opakování starých mediálních kauz (byla to zvláštní verze televizního formátu dokumentárního dramatu) přinášelo nečekaně silné zážitky, daleko více než obyčejné déjà vu. Karel Steigerwald v Horákové x Gottwaldovi už přímo vyzýval k zastavení nových demagogů komunistického typu. Havel si vystačí s narážkami na současnost, protože jeho záměr je překvapivě hegelovský – předvádí „konkrétní obecnost“, žádné aktualizace ke dni.

Havlova hra je a není současná zároveň. Tématem, zjevně propojeným s dnešní politickou scénou, míří k současnosti. Ale absurdní atmosférou a stylem se otáčí k době minulé, z níž autor pořád umělecky čerpá (každý má své „doma“). Scéna vypadá až moc přehledně, ve srovnání s „psychotickým“ světem vyjádřeným Klestilovou je Havlova hra tradiční drama; líčená absurdita politiky má pořád, přes všechny zvraty a kotrmelce, jistou logiku motivací a jednání.

Odcházení se dá číst jako procházka v utvářeném vědomí politiky, Standa má problém pracuje s podvědomými touhami. V Havlově hře chybí zvrácená i fascinující přízračnost či strašidelnost mediálních obrazů, bez níž současná politika nemůže existovat, protože se v ní koupou její konzumenti, tvůrci i objekty. Bez ní se k politice nikdo nikdy nedostane, tenhle temný proud se nedá obejít. Bezprostřední politika totiž neexistuje; pracujeme výhradně s jejími obrazy a jen výjimečné události nám umožňují vědomě se jí dotknout. Je to silně asymetrický vztah, protože politika sama se nás dotýká skoro denně, aniž si to vůbec uvědomujeme.

I mediální zástupci deníku Fuj vypadají v Havlově hře pouze směšně, hrozivá rovina jejich manipulací se poněkud ztrácí. Inscenuje se tu politika s nevysloveným přesvědčením, že to vše tu už dávno nějakým způsobem bylo, protože lidská přirozenost se ve vztahu k moci nemění. Platí to i o divadle, jak ho autor hry chápe. Odkazy na Krále Leara a Višňový sad vytvářejí dojem jisté divadelní nečasovosti (skutečné sou-časnosti, která politiku, divadlo i život vidí v jedné velké nádobě přítomnosti, bez nevratných a oddělujících zlomů a přeryvů, kde se vše zrcadlí ve všem), s níž se dramatik Havel, podobně jako exprezident s politikou, potřebuje na sklonku své tvůrčí dráhy vyrovnat. Odcházení je „vyrovnáváním účtů“ i v tomto smyslu.

Václav Havel napsal dobrou sebeironickou hru, v níž kromě politických proměn reflektuje i vlastní divadelní postupy a úchylky. Pobyt v tomto světě je inspirativní nejen v onom pohybu k sobě, který hned tak každý nezvládne, ale i v opačném směru – při vycházení z něj. To když zjistíme, že politická skutečnost je sice k popukání, ale také mnohem temnější, než jak se jeví bývalému prezidentovi.

Autor je redaktorem Hospodářských novin.