Kurážnej chlap je chlouba světa

Hrdina západu Johna Millingtona Syngea (1871–1909) patří k nejpodivuhodnějším hrám, které kdy byly napsány. Autor ji dokončil jako pětatřicetiletý, do smrti mu zbývaly pouhé dva roky. „Když Christy Mahon poprvé před očima vesničanů rozťal svému otci lebku, obecenstvo nevydrželo a jalo se hlasitě protestovat. Stalo se to v dublinském Abbey Theatre, psal se leden 1907 a zrodily se jedny z nejproslulejších nepokojů v dějinách evropského divadla,“ shrnuje Ondřej Pilný v předmluvě k nedávno vydanému svazku Syngeova díla.

Věhlas kusu se rychle šířil po světě, za pár měsíců ho zásluhou překladatele Karla Muška uvedlo i naše Národní divadlo. Text divadelníky neodbytně přitahuje, ale inscenovat ho není vůbec snadné. Nyní se s ním utkává Činoherní klub v režii Ondřeje Sokola.

Jak inscenovat neinscenovatelné

Syngea inspirovaly cesty na západní pobřeží Irska, uzavřený a tajemný svět s jeho přírodou, tradicemi a svérázným způsobem života, mnohdy mytizovaným. Základní situace hry se zdá být přehledná: když do opuštěné hospody „na divokém pobřeží hrabství Mayo“ dorazí cizinec desperát a vysouká ze sebe, že zabil vlastního otce „rejčem“, zbožní lidé ho neudají ani neodsoudí, ale začnou obdivovat. Následující dění se odehrává na půdorysu svižné frašky, napsané s mistrovským dramatickým citem.

Hra je ale zvláštní a jedinečná především díky neustálé ambivalenci a paradoxnosti, která se tu s každým okamžikem vyjevuje v rovině jazyka, významů, stylu. Komické srůstá s tragickým, vysoké s nízkým, (anti)hrdinové mluví nečesaně i básnicky a z grotesky se záhy vynořují znepokojivé otázky. Naznačuje je zvrat, jímž se dnes, v době vrcholné banalizace násilí a manipulace s realitou, respektive jejím obrazem, otevírá jedno z obzvlášť aktuálních témat: okolí Christyho totiž uctívá jen do chvíle, dokud otcovraždu může obdivovat toliko na základě vyprávění, neboť je „velká propast mezi řečma a činem“.

The Playboy of the Western World, jak zní v originále název hry, bývá považován za nepřeložitelný kus. A je možné mluvit i o jeho neinscenovatelnosti, protože jak poznamenal jeho interpret Nicholas Grene, při výkladu je tu obzvlášť „obtížné nezdůraznit jeden aspekt na úkor druhého“ a zachovat mnohoznačnou podstatu díla. Ondřej Sokol, který jako režisér získal renomé coby interpret Syngeova drsnějšího novodobého nástupce Martina McDonagha, vsadil v Činoherním klubu zpočátku trochu překvapivě na poetickou polohu. Mohl ho k tomu vést i vysoce stylizovaný překlad Martina Hilského, který sleduje hlavně minuciózní práci se zpěvností a rytmem promluv.

Obraz dávného irského mikrosvěta se tak nejdřív zdá až příliš malebný a úhledný – k dojmu, že sledujeme jakési barvotiskově idylické výjevy z poněkud výstředních, ale přece jen „starých dobrých časů“, přispívá i přítomnost živé „irské“ kapely na scéně. Postupně se ale ukazuje, že režisér dobře ví, s jakým dílem má tu čest: do básnivých replik nechává pronikat (sebe)ironii a do žertovných situací ostrými střihy dostává černý humor i zcela vážné tóny.

Lví podíl na zdařilém výsledném tvaru přísluší hercům. Představitel hlavní role Jaroslav Plesl má nezbytné charisma a bravurně zvládá bleskové proměny outsidera ve frajera, šantaly v básníka a vykuleného mladíka ve zralého muže. Silným protihráčem je mu suverénní Michal Pavlata, který představuje jeho otce, i Ivana Wojtylová, jejíž vdova Quinová do večera nenápadně vnáší výrazný samostatný příběh. Vladimír Kratina dokázal výborně zahrát alkoholika, aniž by se, jak je v kraji zvykem, uchyloval k laciným trikům.

Inscenace vrcholí přesně podaným fantasmagorickým ballabile plným emocí, alkoholu i krve jemuž se musíme smát, ale po němž následuje už jen vystřízlivění a zvláštní smutek.

Autorka je šéfredaktorkou Revolver Revue.

JOHN MILLINGTON SYNGE: HRDINA ZÁPADU

Režie Ondřej Sokol, Činoherní klub, Praha, prem. 10. 9.