Máte svůj národní zájem?

Jestli udržujeme v poslední době nějakou národní tradici, tak jsou to občasné zmínky o českých národních zájmech. Tenhle návyk před pár dny znovu oživil prezident pochybami o tom, jestli ministr zahraničí s majetkem v cizině a švýcarským pasem bude schopen a ochoten národní zájmy hájit. Od podlahy to pak vzal Jiří Paroubek, když program Topolánkovy vlády napadal rovnou jako „protinárodní“ a „protilidový“. Jeho obvinění a slovník vzbudily překvapivě jen malou pozornost.

Tomu byste nerozuměli

Co vlastně Paroubek na vládním programu vidí jako „protinárodní“? Energetickou část trojkoaličního projektu, v níž vláda slibuje, že neprolomí těžební limity a nebude stavět nové jaderné reaktory. Z pozice opozičního lídra samozřejmě může vládu kritizovat horem dolem, ale proč takovými slovy?

Sociální demokraté svému vůdci rozumějí – byť jeho výrazivo není zřejmě součástí nové stranické taktiky. Chtěl prý jen „zdůraznit zbytečnou a hrozící závislost na dovozu elektřiny“. Podle bývalého ministra Davida Ratha by nás jako dovozce energie mohli „vydírat ze všech stran. A to přece není v národním zájmu.“ Navíc jde hlavně o Temelín a Paroubek prý vnímá ministryni životního prostředí Kuchtovou jako „agenta rakouské protijaderné lobby“ a myslí, že „ona nehovoří v zájmu českého národa“.

Protinárodní, protilidový, agent… Pamětník 50. let a doby nacismu se jistě necítí moc příjemně. Profesor Miroslav Hroch, historik a odborník na nacionalismus z Univerzity Karlovy, si ale myslí, že se nemusíme příliš znepokojovat: bere Paroubkův výrok jako nadsázku, „jako součást každodenní politické debaty“. Jenže vyřčené slovo nelze vzít jen tak zpátky, začne žít svým životem. A zkušenost praví, že všechno začíná v jazyce jako hlavním médiu nedorozumění. Nemusíme přitom sahat nějak hluboko k nacismu či k 50. letům. Známá chorvatská intelektuálka Dubravka Ugrešićová ve své fascinující knize Kultura lži píše o tom, že se na Balkáně začátku 90. let nejprve zničehonic objevila slova jako „protinárodní“. Pak teprve přišlo to ostatní.

Je pravda, že naši politici často používají výrazy a spojení slov bez ohledu na jejich významy a konotace (viz třeba Topolánkova „osvětimská lež“). Nač ale potřebuje šéf sociální demokracie užívat slovní vykopávky, které lze dneska objevit leda tak ve stranickém listu KSČM Haló noviny nebo v textech extrémní pravice? To nevíme a Paroubek to odmítá vysvětlit. „Vy byste to v Respektu nepochopili,“ říká.

Co to vlastně jsou ty české národní zájmy, o nichž se tu tolik mluví od konce devadesátých let, kdy ODS jejich obhajobu zařadila mezi nejdůležitější předvolební sliby? A jak se vůbec určují?

Obecně platná definice „národního zájmu“ neexistuje. Ve Wikipedii se dočteme, že národní zájem („national interest“ se ovšem v anglické a francouzské tradici kryje s pojmem státní) je soubor cílů a ambicí, které má země v oblasti ekonomiky, bezpečnosti či kultury. „Národní zájem předpokládá, že bude formulovatelný jako zájem všech, a ne jen jedné skupiny,“ říká navíc profesor Hroch a nabízí dva příklady. Například nezvyšovat daň z piva je z hlediska spotřebitelů piva národní zájem, ale třeba pro děti a ty, kteří pivo nepijí, nikoli. A kdybychom si ještě řekli, že národním zájmem je zdraví, tak by se naopak mělo pít méně alkoholu. Tytéž otazníky najdeme i v oblíbené debatě o „ztrátě suverenity“. Někteří politici ji vzývají jako „náš zájem“, protože bez ní by ztratili část své moci. Část veřejnosti naopak tuto ztrátu moci lokálních lídrů chápe jako cestu k většímu bezpečí, svobodě a koneckonců i blahobytu.

Takže v Česku, jakkoli je malou zemí, máme problém – široká shoda na tom, co je národní zájem, tu nikdy neexistovala. A nevedla se o tom ani debata. „Jako diplomat a velvyslanec jsem se marně snažila odhadnout, co se tím národním zájmem jaksi myslelo,“ vzpomíná europoslankyně Jana Hybášková. „Ukončení členství ve Varšavské smlouvě, odchod ruských vojsk, vstup do NATO a EU… ale dál to nikdo nikdy nijak nedokázal přesně specifikovat. Proto zůstal tento pojem ‚neobsazen‘ k volné tvořivosti a použití politiků.“

Tvořivosti se meze nekladly – v minulých letech tak bylo v národním zájmu do NATO vstoupit (podle většiny politických stran) i zachovat si neutralitu (podle komunistů), podpořit zásah v Kosovu (podle tehdejšího prezidenta Havla) i ho odmítnout (vláda), vstup ČR do EU představoval riziko ohrožení národních zájmů v podobě omezení suverenity (Klaus jako předseda ODS) nebo naopak krok národním zájmům prospívající (premiér a šéf ČSSD Špidla). Vzácnou shodu zažila česká politika snad jen v debatě o Benešových dekretech, kdy téměř všichni svorně prohlásili, že dekrety jsou nedotknutelné.

Můžeme se o tom bavit

Roztříštěnost názorů platí dodnes – kolika politiků se zeptáte, tolik odpovědí dostanete. Pro místopředsedu KDU-ČSL Davida Macka je národním zájmem „pracovat sami na sobě“, tedy investovat do vzdělání, podporovat rodinu, budovat občanskou společnost či posilovat respekt k právu. Pro Janu Hybáškovou je „naším bytostným zájmem stabilní rovnováha východu a západu, severu a jihu v Evropě“. Podobně to vidí nový ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, který ovšem rozlišuje zájem národní a státní. „Náš národní zájem je mít například kvalitní Národní divadlo nebo používat dobrou češtinu,“ říká. Ve státním zájmu je podle něj podpora rozšíření EU o balkánské země, dobré vztahy se sousedy, integrace Ukrajiny do NATO, podporování demokratizačních snah například v Bělorusku či zvyšování částek pro rozvojovou pomoc. Europoslanec a kdysi stínový ministr zahraničí Jan Zahradil (ODS) vidí hlavní národní zájem v zachování české suverenity v rámci EU v oblastech zahraniční a obranné politiky, daní, sociálního a penzijního zabezpečení. Naše suverenita by podle něj zeslábla, kdyby začala platit evropská ústavní smlouva. Popsat blíž konkrétní hrozby tohoto „zeslábnutí“ Jan Zahradil nechce – alespoň ne pro, jak říká, „eurosvazáky z Respektu“.

Potíž při zkoumání těchto výbušných politických idejí nastává překvapivě při prosté otázce: Čí zájmy a názory vlastně například Zahradil a třeba i premiér Topolánek, který vidí české národní zájmy podobně, reprezentují? Voličů ODS sotva – právě oni totiž v posledním průzkumu Eurobarometru ve většině byli pro schválení euroústavy. Populace jako celku taky ne: podle stejného průzkumu je poměr zastánců a odpůrců ústavy 5:3. Zdá se, že nereprezentují ani občanské demokraty jako celek. „Já nevidím nikde všeobecnou poptávku voličské veřejnosti po hájení českých národních zájmů,“ říká poslanec ODS Zbyněk Novotný. „Naším hlavním národním zájmem je být co nejotevřenější světu, být kosmopolitní.“ Uvnitř ODS se o tom debata nevede? „Nevede.“

Proč se tedy v Česku nedokážeme dohodnout, co jsou naše zájmy? „Tak vyvolejte debatu o českých národních zájmech a můžeme se o tom bavit,“ odpovídá premiér Mirek Topolánek.

Jaký je váš národní zájem? Debata na

www.respekt.cz

.