Jedna bitva skončila

Češi mají vládu – skoro se chce tu větu opakovat hned třikrát a plivnout přitom přes rameno, aby se to nezakřiklo. A to ne z nadšení nad okolnostmi vzniku tohoto kabinetu, ale proto, že konečně skončí éra ústavní nejistoty.

Končí totiž chvíle, kdy se dalo nad kroky Mirka Topolánka mhouřit oči, protože to neměl – stejně jako další politici – kvůli volebnímu patu jednoduché. Odeznívá doba hájení, protože premiér nepředstavuje svou vládu jako překlenovací do předčasných voleb, nýbrž jako reformní a na čtyři roky. Výmluvy, že se tedy něco nedaří kvůli nevýhodnému rozložení sil ve sněmovně, už nemohou být brány vážně.

V závalu různých komentářů by neměla zapadnout slova Jiřího Paroubka, která pronesl hned několikrát: Jeho rival Mirek Topolánek a jeho tým zastává protilidové a protinárodní zájmy. Po tomto obvinění v padesátých letech mnohdy následovala šibenice či desítky let v kriminále.

Dalo by se nad tím mávnout rukou jako nad dalším úletem. Bývalý premiér je ale dostatečně zkušený řečník na to, aby věděl, proč co říká.

Dobrá zpráva

Zkusme se nejdříve podívat na vznik vlády očima zahraničí, které je kvůli stále silnější globalizaci mimořádně důležité. Čtenářům novin, byznysmenům či politikům se donese jediná zásadní zpráva – Češi mají vládu s důvěrou parlamentu. Až v druhém sledu je bude zajímat, jak se k ní došlo, a časem se na to zapomene úplně. Z tohoto pohledu je to klíčový posun.

Když se na kabinet podíváme očima české veřejnosti – je tu podle průzkumu veřejného mínění od agentury STEM sice mírná, ale přece jen většina, která její vznik uvítala. Nadto šedesát procent lidí odmítlo, že by byla lepší velká koalice doplněná o lidovce. I to je třeba vzniku kabinetu přičíst k dobru, protože po sedmi měsících bezvládí si lidé zaslouží něco, čemu důvěřují.

Dokonce i pozornější pozorovatel musí vznik kabinetu přijmout s uspokojením, nehledě na okolnost, jestli fandí levici nebo pravici. A to ze dvou důvodů: za prvé neexistovalo ideální řešení, protože alternativou k dnešní variantě byla jen velká koalice, která by vzbuzovala úplně stejné pochybnosti. Navíc okořeněné o to, že by tu neexistovala silná opozice.

A za druhé, konečně skončila doba, kdy byla totálně rozmazána míra odpovědnosti. Kdo vlastně řídí zemi? Kdo je v opozici? Co jsou priority? Co chystají ministři ve svých týmech? Ve výčtu otázek by se dalo pokračovat. Dnes máme zkrátka jasně rozdělené role, kdy se už nikdo nemá na co vymlouvat.

Pochopitelně ale nelze opomenout okolnosti vzniku Topolánkova kabinetu. Bylo by zřejmě mýlkou se domnívat, že v případě podpory socialistů Melčáka a Pohanky jde o přímou korupci, tedy o vyplácení peněz či zařizování vlivných postů. Může tomu tak být, ale jeví se to velmi nepravděpodobné, protože teď nebudou v zemi více sledovaní lidé než oni dva.

Navíc oba pánové svou podporu vládě vyjadřují otevřeně a vystavují se tak nezanedbatelnému tlaku. V tom je situace jiná například oproti Slovensku v době vlády Mikuláše Dzurindy, který si podporu pro menšinový tým zařizoval v temných koutech a tajně.

Přesto ani nelze tvrdit, jak psal třeba Petr Pithart, že se jedná o příklad nějaké ukázkové zásadovosti či státotvornosti. To by muselo jít o poslance, kteří jsou pověstní svou jedinečností a nezávislostí. Mnohem spíše jsme prostě svědky projevu dramatického souboje uvnitř sociální demokracie.

Pánové Melčák i Pohanka jsou známí svými úzkými kontakty na Miloše Zemana a jeho poradce Miroslava Šloufa. Proti Jiřímu Paroubkovi se tak evidentně obrátila jeho zbraň, neboť to byl on, kdo dal Zemanovi jakožto jedinému sociálnímu demokratovi pardon k urážení a vymýšlení lží na adresu předních členů této strany. Domníval se totiž, že Zemana dokáže osedlat a využít k nalákání jeho stoupenců k podpoře ČSSD v loňských volbách.

Že to byla naivní mise, psal Respekt už před rokem. „Zůstává bez vysvětlení klid, s jakým Zemanově destabilizaci ČSSD přihlíží současný šéf strany Paroubek. Kde bere jistotu, že se za půl roku či za rok neocitne na seznamu ‚slabošských vydíratelných vyžírků‘ i on sám – jako se to až dosud stalo všem Zemanovým partnerům?“ Stalo se.

Klaus versus Zeman

Dramatických jevů v řadách sociální demokracie budeme zřejmě v blízké budoucnosti svědky ještě několikrát. Souboj mezi Zemanem a Paroubkem totiž nekončí, ale naopak právě začíná, protože podle informací z nitra strany se Paroubek rozhodl vyrazit čelně do boje. Zeman snahou o sestřelení Špidly, Grosse a nyní i Paroubka dokázal, že mu jde buď o návrat do politiky, nebo aspoň o snahu uchránit svůj odkaz v české politice.

Vzrušení ale nebude jen uvnitř sociální demokracie, nýbrž i v ODS. Vyjednávání o vládě bylo zdlouhavé i kvůli tomu, že se po letech rozešly zájmy Miloše Zemana a Václava Klause. Zatímco Zeman chtěl oslabit pozici Paroubka a to nejlépe tím, že šéf ČSSD nedovede svou stranu do vlády, Klaus zase potřeboval neúspěch Mirka Topolánka, což by se mu nejlépe podařilo velkou koalicí. A důvody prezidentova postupu jsou podobné jako u Zemana – snaha uchránit vlastní odkaz. Dnešní předseda ODS staví na všem, co Klaus odmítal – nevládních organizacích, větší vstřícnosti k EU, respektování Strany zelených a zejména odmítání opoziční smlouvy. Oba bývalí premiéři mají stále silný vliv ve svých stranách a budou se s ním snažit nakládat. Takže o dramata nebude nouze.

Vraťme se ale ze světa malicherných zájmů dvou stárnoucích mužů k politické situaci. Problém české politiky dnes není ani tak ve slabé vládě, jako ve slabé opozici. Její úkoly jsou přitom neméně zásadní než u kabinetu. Musí hlídat všechny neduhy, umět zformulovat kritiku jednotlivých kroků, všímat si témat, která vládě unikají, a co především, musí to pak být schopná srozumitelně vysvětlit veřejnosti.

Po dlouhá léta byla opoziční role ODS velmi slabá v tom, že byla příliš emotivní až hysterická. Tudíž byla menší ochota jí naslouchat. Sociální demokraté ale dnes působí jako doslova zasaženi nepříčetností. Bohuslav Sobotka nejdříve komentoval tiskovou konferenci premiéra s Melčákem a Pohankou slovy: „Musím říci, že mi to připomnělo záběry z filmových týdeníků z 50. let, které ukazovaly inscenované procesy.“

Ještě předtím, a pak během jednání o důvěře vládě, Paroubek prohlásil: „Plán koaliční vlády ODS, KDU-ČSL a Strany zelených je protilidový a protinárodní.“ To je skutečně rétorika padesátých let, kdy jen pro připomenutí také vycházely publikace typu: Dokumenty o protilidové a protinárodní politice T. G. Masaryka.

Je zajímavé, že se slova „národ“ a zejména „protinárodní“ používají vždy, když dojdou racionální argumenty. Naposledy měla snad pozitivní konotaci za Rakouska-Uherska. Od té doby fašisté za první republiky burcovali zemi heslem „Nic než národ“ a dovětkem, že je ze země třeba vyhnat všechno cizí, pak se za druhé republiky za „protinárodní“ činnost odsuzoval Masaryk a Beneš a vyhlašovaly antisemitské zákony. Po válce se zase vyhnali v národním zájmu všichni Němci a v padesátých letech, jak už bylo řečeno, se rovnou údajní zrádci národa popravovali a zavírali.

Nic z toho nepochybně dnes nehrozí. Nejde ale jen o nesmyslné řeči jednoho z předních politiků této země.

Je to přece jenom pár let, co právě hra s nacionalismem a údajnými národními zájmy dramaticky narušila vztahy s Německem a Rakouskem a nepřímo tak ohrozila přední „státní zájem“, tedy vstup do Evropské unie. A přišlo to zničehonic, kdy to vlastně nikdo nečekal. „Německo-české vztahy se propadly tak hluboko, jak by si před pěti lety nikdo nepomyslel,“ napsal před českými volbami roku 2002 týdeník Die Zeit.

Jak se to stalo? Prostě jeden politik – Václav Klaus – a jeho strana si řekli, že se víc než vysvětlování programu vyplatí zahrát na emoce a strašit veřejnost, že zlí Němci usilují o český majetek. Snad se Paroubek z této výpravy za pokladem levných hlasů vrátí, stačí, že už na ni vyrazil prezident.

První příležitost

Poblouzněná opozice toho většinou příliš nedokáže, protože se víc věnuje sobě než společnosti. Tudíž je nezbytné doufat, že se brzy uklidní. Vedle toho by zemi nepochybně prospělo, kdyby Mirek Topolánek dodržel svůj slib, že bude s opozicí nadstandardně vyjednávat. V takto křehkém rozložení sil to bude nezbytné a hlavně to může napomoci uklidnění emocí.

Jedním z prvních kroků by mohlo být i to, že když Jiří Paroubek projeví zájem o post šéfa sněmovny, tak jej i získá. Byla by z toho dobrá tradice, že šéf opozice je zároveň i přední ústavní činitel. Tomáš Němeček a Petr Kamberský v Hospodářských novinách upozornili, že by to nebylo dobře, protože se Paroubek neumí chovat. Při nastavování systému se ale nemá hledět na to, kdo konkrétně zrovna v tuto chvíli opozici vede. A třeba to bude i začátek oné kultivace vztahů.