Harmonika a přítmí lesa
Je neděle, budím se v pět ráno. Bez snídaně se řítím na pražské nádraží Florenc, abych stihla spoj do Brna.
Je neděle, budím se v pět ráno. Bez snídaně se řítím na pražské nádraží Florenc, abych stihla spoj do Brna. V půl deváté se probouzím na brněnské Zvonařce a vyrážím k Muzeu romské kultury. Tam mě čeká další autobus. Už od studií se každý rok na konci prázdnin chystám na tryznu do Hodonína u Kunštátu, která pravidelně připomíná poslední transport Romů z místního cikánského tábora do Osvětimi. Vyšlo to teprve letos: kamarádky z muzea slibují, že na rozdíl od Let u Písku, zničených prasečákem, si Hodonín přece jen zachoval něco z původní podoby.
Do přistavené karosy s cedulí Zájezd se naloďují všichni zaměstnanci muzea. V Blansku se přidává ještě několik starších Romů. Okýnky se dovnitř line karosácký bojový plyn, takže mi pulzují spánky a zvedá se mi žaludek. Laskavý řidič mi slibuje pomoc – místo očekávaného ibuprofenu nalévá velkou slivovici z lahve pod sedačkou. Nevzdoruju.
Stojíme před kapličkou, kde se pod širým nebem slouží mše za doprovodu romských tradicionálů. Jsou tu jen muzejníci, pár Romů, pár komunálních politiků a ministryně, která má pod sebou lidská práva. Navzdory malé účasti panuje slavnostní atmosféra; všichni jsou ve svátečním, pan farář vystupuje civilně a důstojně zároveň. Svítí slunko a mě přestává bolet hlava.
Mše už je v plném proudu, když přijíždí vůz České televize a z něj vyskakuje kameraman. Probíhá mezi modlícími se a náhle se zjeví přímo…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu