Středa Američanky v Praze

Teď mám v Čechách trvalý pobyt, ale často vzpomínám na ten vlastně nedávný den před pár lety, když jsem si v květnu, jako každý rok, musela prodloužit vízum. Před budovou cizinecké policie v Praze 3, která vypadala spíše jako věznice, jsem čekala ve frontě od půl šesté. Přede mnou už bylo asi padesát lidí. Všechny doklady jsem měla důkladně připravené v deskách v batohu – výpis z rejstříku trestů, výpis z katastrálního úřadu, smlouva o ubytovaní, potvrzení o bankovním účtu a mnoho dalších papírů.

Kolem sebe jsem slyšela jen ruštinu a ukrajinštinu. Propadla jsem panice, že stojím ve špatné frontě.

„Je toto fronta pro Američany?“ ptám se jednoho Rusa.

„Jo, tady je fronta pro lidi ze zemí třetího světa,“ říká mi česky.

„Amerika je v třetím světě? Opravdu?“ směje se jeho kolegyně.

„Asi ano,“ říkám, ale moc do smíchu mi při tom nebylo.

Když se objevilo slunce, zkusila jsem si číst, ale nemohla jsem se soustředit. Když se v 7.15 dav lidí nezačal jako obvykle tlačit dopředu, došlo mi, že dnes je středa. A to se na cizinecké policii otevírá až v osm, a ne v půl.

Přesně v osm policistka otevřela dveře. Konečně! Ale u vchodu mě zastavilo nové nečekané nařízení: abych mohla být vpuštěna do haly, musím dát dozorující policistce vyplněnou žádost. Dav mě tvrdě tlačil vpřed.

„Kde máte žádost?“ volá na mě policistka.

„Na zádech, v ruksaku,“ volám já v odpověď.

„Ukázat!“ křičí zase ona.

Zatímco jsem v ruksaku hledala žádost, asi třicet lidí mě předběhlo.

Po několikahodinovém čekání jsem na řadě. V místnosti č. 13 se mě usměvavá policistka ptá, jak mi může pomoci. Dávám jí svou žádost, laskavá paní prochází dokumenty a klidným hlasem říká: „Nemáte potvrzení z finančního a sociálního úřadu.“

„Ale vždyť já jsem se byla tady na informacích před několika týdny ptát a policistka mi řekla, že je nepotřebuji.“

„Je to nové pravidlo platící od minulého týdne,“ říká žena. „Jestli máte možnost mi to přinést dnes, zaklepejte jen na dveře a podejte mi je. Pokud se vám to nepodaří dnes, budete muset zase do fronty.“

Zase stát ve frontě se mi opravdu nechce.

Tak běžím na tramvaj a šestadvacítkou jedu na Pražskou správu sociálního zabezpečení na Praze 6. Čtvrt hodiny mi trvá, než najdu správné dveře, a za dalších 20 minut jsem na řadě. Vysvětluji úřednici, co potřebuji, a ona mi za pár minut dává kýžený formulář.

Pak rychle ven, zase na tramvaj a stejnou šestadvacítkou na finanční úřad o kus dál. Půl hodiny bloudím v labyrintu chodeb, až konečně stojím před úřednicí, která má na starosti oblast kolem mého bytu. Mile se usmívá. Vysvětluju jí, co potřebuju. „Musíte vyplnit žádost na podatelně. Pak se vraťte za čtrnáct dní, budete to mít připraveno,“ říká.

„Prosím vás, nutně potřebuji ten doklad dnes. Jinak nedostanu vízum a budu muset z Čech.“ S panikou v hlase na ni chrlím, jak jsem byla na informacích, že mi nic neřekli, že já o tom nemohla vědět, že jsem měla jinak všechno v pořádku, všechny doklady… Dívá se na mě se znatelným váháním.

„Počkejte tady chvilku,“ říká nakonec. Za deset minut mám potvrzení v ruce.

Zase jsem jela šestadvacítkou, tentokrát zpátky na Olšanskou. V jednu hodinu odpoledne jsem obě potvrzení podala policistce a s obrovskou úlevou vyslechla to závěrečné: „V pořádku. Vraťte se za měsíc pro vízum.“