Vadí nevadí

Jiný kraj, jiný mrav. V minibusu pro devět lidí je nás namačkáno šestnáct. Na klíně mladé dívky v minisukni sedí statná padesátnice s copem a dvacetikilovým pytlem mouky v náručí, muž s ošlehanou tváří a kloboukem do čela dřepí mezi koleny spolucestujících na oranžovém štokrleti, děti se nepočítají.

Cesta z Moronu do Erdenetu by měla trvat třináct hodin. Kdyby ovšem řidič Batúlga neměl tolik známých, mohutná Sara s moukou a růžovým kloboučkem matku, u které je třeba cestou vyzvednout druhý moučný pytel, a ošlehaný Orda litrovou láhev vodky Chará, kterou jsme popíjeli prvních pár desítek čtyřsetkilometrové cesty skoro všichni. Kromě tří mrňat, co cucala sušený sýr.

Každý se musí dělit s každým, v Mongolsku to jinak nejde. Svoji předposlední sušenku si škudlím, až se setmí. Budu trpělivá stejně jako oni. Ti, které nic nevyvede z míry. Zatímco mi kručí v břiše, hlava nadskakuje ke stropu a slunce ne a ne zapadnout, první vodková flaška letí okýnkem do stepi. Sara se mi sesouvá na rameno, její pytel na Ordu a ten – zatímco spokojeně potahuje z cigarety – přidržuje ze stoličky Sařin pytel.

Autem duní čtvrtou hodinu mongolský hip-hop, skrčenci s dětmi nataženými přes kolena začínají poklimbávat, těla se opírají jedno o druhé jako staří známí. Popáté během první poloviny cesty na cosi uprostřed plání už přes půl hodiny čekáme. Řidič Batúlga počtvrté opakuje, že pojedeme odóchon, tedy hned. Kdosi z cestujících odešel do stepi, dva jiní nastoupili na jeho místo, rozjeli jsme se a potom nám píchla duše. Po opravě, kde se vzala, tu se vzala dívka jako z pohádky, a za pakatel nabízí přes okýnko pytlíčky plné lesních jahod. To se ví, že nakupujeme. Poté popíjíme hodinu jačí jogurt u sestřenice řidičovy matky, té, co má čtyřsethlavé stádo dobytka a z osmi dětí jen jediného syna, a dvě hodiny nato čekáme na vysvobození.

Dobře to dopadlo. Zastavil nám land cruiser a zaprášený Batúlga radostně přelil z jeho nádrže do naší prázdné něco benzinu. Ochranní duchové nepřišli zkrátka. Hned na dalším kopci jsme zastavili, po směru hodinových ručiček třikrát obešli pahorek z navršených kamenů a Batúlga tam nechal bonbon, já dvacku a kluk kousek sušenky.

Nikdo není tak trpělivý jako Mongolové na cestách v zemi, kde fakticky neexistují asfaltky. Někdy se ten stoický klid a smířenost Evropanovi zajídá. Copak je ovce, aby čekal jako pěna, než se řidič vypovídá u příbuzných nebo vypije čaj v jurtě, kam zašel pro vodu do chladiče, kterou zapomněl vzít s sebou? Mongolům je nervozita Evropanů většinou k smíchu. Ta neustálá snaha někde být v určitou hodinu a ani o dvě nebo tři později. Cestou z Moronu mi mezi zuby skřípal písek, ale bylo to i zlostí. Že neumím odevzdaně čekat jako oni. Že lajdáctví neměřím stejnou mírou, protože místním odpouštím to, co by mě v Čechách vytočilo. Z bílého sáhibství asi. Z pocitu, že něco patří ke koloritu. Střepy flašek ve stepi. Házení odpadků z okna. Vodkoví ožralové.

Když došlo na moji uskrblenou sušenku, všichni v autě už pospávali. Nikomu nevadilo, že Batúlga zabloudil. Chvíli jezdil stepí tam a chvíli zase nazpátek, k tomu si notoval kusy hiphopových songů a já si říkala vadí nevadí vadí nevadí, jako bych trhala kopretině lístky. Bylo to účtování s láskou k zemi, kam se budu beztak stále vracet.

Autorka je spisovatelka.

Příští týden píše Tereza Brdečková