Mimochodem
Málem jsem na něj šlápl. Natažený jako sama vůle v bezobratlém těle hnědém a kyprém jako kousek obživlé čokolády s očima na stopkách vystrčenýma vpřed.
Natažený jako sama vůle v bezobratlém těle hnědém a kyprém jako kousek obživlé čokolády s očima na stopkách vystrčenýma vpřed. Málem jsem na něj šlápl. Reflexní oblouk mezi periferním viděním, mozkem a motorickou inervací přece jen zabral a noha v polobotce s podrážkou ze surové gumy se nervózně zatřásla nad slimákem a nedošlápla na něj. Někde v tom oblouku musíme mít příkaz, že na slimáky se nešlape.
Proč? Z úcty k jejich hermafroditním a žravým životům? Nebo jen proto, abychom se ušetřili mazlavého podklouznutí, které ještě navíc ukončí jakýsi život a ten rozšlápnutý ostatek na chodníku je pak mnohem hnusnější než třeba všudypřítomné žvýkačky. Že by estetika? Že by se člověk bál ublížit hlavně proto, že následky jsou odporné? Znamená to, že ublížení, jehož následky jsou úhledné nebo neviditelné, se člověk dopouští raději? Tak si přemýšlím a slimák hnán nepochopitelným puzením zatím usilovně traverzuje chodník směrem k silnici, po níž se teď v ranní špičce valí nepřetržitý proud aut. Opouštím rozmýšlení nad estetickým rozměrem desatera a spouštím oči k horizontální tragédii, k níž se u mých nohou schyluje. Kam to lezeš, slimejši? Máš rozum! Samozřejmě, že nemá, ale měl by mít něco lepšího – instinkt, rozum kosmický, který chrání každého živočicha před zbytečnou smrtí, jen člověka už ne. A to tě ten kosmický rozum vede pod kola aut? Mám tě snad zvednout a hodit zpátky na trávník, který jsi před chvílí opustil? Nebo snad mám zastavit dopravu, tak jako Mojžíš rozdělil vody Rudého moře, abys mohl několik hodin v klidu svým tempem lézt kolem masek troubících a chrochtajících motorových monster po staré slimáčí cestě, která tu byla dávno před touhle silnicí? Kde bych vzal takovou moc? Marně tady mačkám takzvané tlačítko pro chodce. Takový placebo knoflík, který mi má dát iluzi, že přece jen něco ovládám. A pak, až se dopravním mechanismům zachce, tak mi na chvíli blikne zelená. Teď jdu tedy kolem těch navrčených aut já, spěchám, i když nikam nespěchám, jen z té ulice chci být pryč. Jak jsem šťastný, že kamiony dojíždějící k mému přechodu mají v pořádku brzdy. A už mi svítí červená a já ještě zdaleka nejsem na druhé straně. To se mám vrátit, nebo co? Tohle už není ani pro lidi, natož pro slimáky, říkám si. A pak na protějším chodníku uvidím další obživlý kousek čokolády, jak traverzuje od silnice přes chodník přesně stejným směrem jako jeho soukmenovec, na kterého jsem málem šlápl, tam na druhém břehu řeky valícího se železa. Kde ses tu vzal? Ptám se a neodvažuji si představit tu cestu a počet padlých. Ale vlastně není důležité, kolik jich zašlápli a přejeli. Jestliže všichni slimejšové jsou jen jeden slimejš, tak je ten kosmický rozum ještě díky Bohu v pořádku.
Příští týden píše Jiří Kratochvíl
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].