Uhněte, občanko
Vydala jsem se přes rušnou ulici. Auta stála na červenou, připadala jsem si tedy v bezpečí.
Vydala jsem se přes rušnou ulici. Auta stála na červenou, připadala jsem si tedy v bezpečí. Až do chvíle, kdy policista ozbrojený automobilem prudce šlápl na plyn a zabrzdil těsně u špičky mých bot. Zaťukala jsem si na čelo. Nato policista stáhl okénko a zařval na mě: „Přechod je támhle!“ Naznačila jsem mu jiným gestem, že fakt přehání. Už jsem se pak neohlížela, ale bleskl mi hlavou takový obraz: Policista chce potrestat mou občanskou nedbalost. Vyrazí proto z vozu, pronásleduje mne na chodník, tam mne povalí na dlažbu a nasadí mi želízka. Já vím, že se to snad ani nemůže stát. Ale prostě patřím k lidem, kteří od policisty čekají spíš zákeřný útok než radu a pomoc. Je to generační příznak a je nás tady takových hodně, možná i většina. Někteří zakládají svou averzi na zkušenosti, jiní jen na zprávách z médií. Možná jsme nespravedliví vůči snaživým a slušným policistům. Přesto si nemyslím, že máme své pocity opravovat s pomocí psychiatra. Míč je totiž na straně policie.
Zatímco jsem ležela v duchu spoutána na chodníku, vzpomínala jsem na zkušenosti s policií za posledních patnáct let. Nejdřív na několik milých hochů v uniformách, kteří datlovali na strojích a prehistorických počítačích protokoly o kradežích mých kabelek, dokladů či rodinných automobilů. Na to, jak jim i mně bylo jasné, že pachatel nikdy nebude dopaden, protože čekárna je plná okradenců a možnosti policie jsou menší než prostředky zlodějů. Přesto jsme hráli tu hru na slušného občana a strážce zákona, abychom si připadali lépe. Vzpomněla jsem věty, kterou mi řekli na policii v Bartolomějské ve chvíli, kdy jsem nahlásila krádež auta a následné vydírání: „To jste jim ty peníze měli dát, takhle to auto už neuvidíte. „Vzpomněla jsem i chlapců od kriminálky, kteří v téže době hledali v našem domě zločince a ptali se mne na schodech : „Vy tady bydlíte? A to se nebojíte?“
A pak už se vzpomínky jenom sypaly: od útoku na Kateřinu Jacques přes různá prohlášení policejních prezidentů, kteří vždycky stáli za svými lidmi a snad nikdy za jejich oběťmi. A vůbec poslední případ: Začátkem července volalo několik novinářek na policii s fingovanou stížností, že je bije manžel. Navzdory školení a osvětě s nimi policisté po telefonu většinou vyběhli. Bez ohledu na věk, hodnost a pohlaví odmítli oběti informovat a chránit. Tak na čem pak máme svou důvěru k policii postavit? Na naději, že náhodou narazíme na slušného policistu? Samozřejmě, nikdo mě tehdy nespoutal a nepovalil. Nicméně čekám víc. Uvítala bych, kdyby se z okénka vyklonil muž v uniformě a s úsměvem řekl: „Dobrý den, paní. Bylo by pro vás bezpečnější, kdybyste přecházela na zebře. A nám by se pak jezdilo klidněji.“ Řekla bych jim na to: „Promiňte, máte pravdu.“ Jenže já mu nemohu nařídit, aby se choval zdvořile, ani mu slíbit, že udělám totéž. To může jenom jeho šéf. Čekám, že to konečně udělá, a dá nám tak najevo, že policie je tu pro nás. Zatím se nějak nemohu zbavit dojmu, že je tu pro někoho jiného. Nejspíš sama pro sebe.
Příští týden píše Jaroslav Formánek.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].