Elias Howe: Happy end jako vyšitý

Na pohřeb své ženy si Elias Howe musel půjčit oblek – na vlastní neměl peníze. Zvláštní. Žhavý vynález své doby, šicí stroj, šel tehdy ve Spojených státech na dračku a jeho vynálezce neměl ani na nové šaty. Když třicetiletý mechanik tehdy v roce 1848 pochoval manželku, řekl si, že to tak nenechá. O dvacet let později umíral jako milionář.

Narodil se právě před 188 lety v městečku Spencer v Massachusetts jako syn farmáře. Mechanika ho zajímala od dětství a v šestnácti nastoupil do dílny Ariho Davise v Bostonu, kde se vyráběly a opravovaly všemožné stroje. Majitel firmy měl jedno oblíbené téma, o kterém v pauzách mezi zakázkami vyprávěl svému učni – vynález šicího stroje. Snil o něm tehdy snad každý zručný konstruktér. Ostatní fáze textilní výroby byly již zmechanizované a všem bylo jasné, že zrození stroje, který nahradí jehlu a nit, je jen otázkou času. Jenže trochu překvapivě už padesát let končily všechny pokusy amerických i evropských pionýrů neúspěchem. Jejich patenty buď nefungovaly, šily jen rovně, nebo konstruktéři dopadli tak jako francouzský krejčí Barthélemy Thimonnier, který v roce 1830 sebevědomě ohlásil zrod prvního skutečně funkčního zařízení. Jeho slova nestihla prověřit praxe, protože zpráva o mechanické konkurenci vyděsila pařížské krejčí natolik, že vzali Thimonnierovu dílnu útokem – majitel jej sice přežil, ale osm zbrusu nových mašin už nikoli.

Kdo vynalezne fungující stroj na šití, má vyděláno, říkával Ari Davis. A jeho mladý tovaryš si vzal ta slova k srdci. Podařilo se mu sehnat mecenáše, jenž poskytl finance a prostory k experimentům. Po pěti letech v dílně měl Elias Howe hotový prototyp, na němž si úspěšně ušil oblek. Zásadní inovace oproti starším pokusům spočívala v jinak konstruované jehle, vertikálním pohybu a využití dvou špulek nití namísto jedné. V roce 1846 si Howe nechal vynález patentovat a záhy ho představil veřejnosti v originálním soutěžním klání. Jeho stroj při něm co do výkonnosti a rychlosti porazil pět zručných švadlen.

Howe byl bystrý konstruktér, ale mizerný obchodník. Za svůj šicí stroj žádal příliš vysokou cenu (300 dolarů), takže během tří let neprodal jediný kus a přišel na mizinu. Zkusil štěstí v Anglii, ale dopadlo to podobně. V roce 1848 se vracel do Spojených států s prázdnou kapsou. A doma se dozvěděl zajímavé novinky. Zatímco byl pryč, několik obchodníků v čele s jistým Isaacem Singerem začalo se značným úspěchem prodávat šicí stroje. Byly kvalitnější než ten jeho, ovládané nožním pedálem, ale způsob, jakým jehla vedla nit, se velice nápadně podobal patentu číslo 4750, zaregistrovanému na Howeovo jméno.

Elias zastavil otcovu farmu a pustil se do vleklého soudního sporu s konkurenty. Vyšlo při něm najevo, že jeho patent také není docela původní: mašinu na stejném principu už o dvanáct let dříve sestavil muž jménem Walter Hunt, jenž poté vešel do dějin průmyslové revoluce jako vynálezce spínacího špendlíku. Sociální cítění a strach, že šicí stroj by mohl připravit o práci tisíce švadlen, ale Hunta dovedly k rozhodnutí uložit vynález k ledu a nedat si jej patentovat.

Soud dal proto nakonec zapravdu Eliasi Howeovi: úspěšný průmyslník Isaac Singer mu musel zaplatit 15 000 dolarů za ušlé zisky a v budoucnu mu dávat podíl z každé prodané singerovky. Když Elias Howe v roce 1867 umíral, dělalo to slušné dva miliony dolarů.

A švadleny ? Obavy, že přijdou o obživu, se nenaplnily. Do té doby si většina amerických rodin šila své oblečení sama doma, zakázková krejčovství využívali především bohatší lidé, obchodní cestující nebo námořníci. S rozmachem strojů ale začala zlatá éra sériově vyráběného oblečení, takže pod střechami manufaktur nakonec našlo práci mnohem více švadlen než doma při světle svíček.