Za prestiž a dobré jméno Itálie

Jde-li o rukojmí, mají všichni táhnout za jeden provaz, nebo je tu místo i pro opozici? Když tálibáni propustili novináře Mastrogiacoma, celá Itálie si oddychla. Když ale vycházejí najevo podmínky jeho osvobození, Prodiho vláda se ocitá pod palbou kritiky.

Západní civilizace si lidského života cení mimořádně, Itálie ovšem patří k zemím, kde to platí dvojnásob. Dojde-li kupříkladu k únosu a smrti dítěte, je to i pro nejserióznější deníky na řadu dní zpráva číslo jedna. Na náměstích se konají manifestace solidarity a fotbaloví tifosi, jinak známí svou brutalitou, na stadionech rozvěšují srdceryvné nápisy, že malý andílek konečně nalezl věčný klid.

Taková míry publicity podobných tragédií je u nás jistě nezvyklá. A právě maximální úcta k životu hrála velkou roli při jednání o osudu Daniele Mastrogiacoma.

Novinář svobodný, tlumočník mrtvý

Novinář listu La Repubblica byl unesen 5. března v jihoafghánské provincii Hílmand. Spolu s ním padli do rukou tálibánů i jeho tlumočník Adžmál Náksbandí a řidič Sajíd Agha. Ten byl po pár dnech brutálně zavražděn přímo před Mastrogiacomovýma očima, zatímco sám žurnalista byl 19. března propuštěn.

Vláda premiéra Romana Prodiho byla pro získání jeho svobody ochotna zajít opravdu daleko. Situaci jí ovšem usnadnil fakt, že Tálibán nepožadoval odchod italských jednotek z Afghánistánu. Pod takovým tlakem by…