Síla chobotnice nad Prahou

Upřímně řečeno: architektura je velmi nebezpečná disciplína. Její nositelé jsou ambiciózní lidé, kteří mají chuť tvořit zapamatovatelná díla. Proč ne, kdyby pak ti ostatní nemuseli chodit celý život kolem a dívat se na to. Na rozdíl od podřadných knih, obrazů či hudby před nepovedenou stavbou není úniku, pokud nemáme domů chodit kanály.

Proto je logické, že nové stavby vzbuzují tolik vášní, tolik se o ně lidé přou. Tohle dvojnásob platí o nejvýraznější stavbě porevolučních let – nové budově Národní knihovny, známé jako chobotnice nad Prahou. Její stavbou jako by město vstupovalo do nové doby, stejně jako kdysi asanací židovského Josefova nebo prstencem husákovských sídlišť, která začala Prahu požírat od sedmdesátých let. Tedy ne že by to s chobotnicí bylo tak zlé, rozhodně ne, město se s ní ale stává něčím jiným. Tak to aspoň vidí kritici. Ten barák je pro ně agresivně barevný, nesmyslně tvarovaný a nešikovně umístěný (o knihovnu by měl přece každý „zakopávat“, a ne za ní jezdit metrem někam stranou). A jestli vám naopak ty podivné tvary připadají zajímavé? Je jen otázkou času, než se jako mnohá jiná atrakce okoukají, a pak už bude celá ta stavba jenom lézt na nervy, namítají pesimisté.

To všechno je možná pravda, stejně jako námitky zastánců návrhu česko-britského architekta Jana Kaplického, že Praha potřebuje oživit, přilákat slavné architekty, mít atypické stavby, dostát své pověsti města, kde se prolínají všechny možné styly.

Přesto…