Událost v umění

Snažím se mírumilovně vžít do mentality kompetentního dramaturga, který vybral, schválil a uvedl 16. srpna večer na prvním veřejnoprávním programu pět let starý kanadský erotický film Speaking of Sex (neznámo proč přeložený jako Sex instruktor). Vysvětlení mám pouze trojí: buď ten muž horkem zešílel a domníval se, že pracuje na Nově (ale i tam by ho s podobnou slátaninou nejspíš vyhodili). Nebo jde naopak z jeho strany o rafinovaný strategický tah, který má vylepšit nevalné renomé původní hrané tvorby z posledních let – vedle škvárů takového kalibru, jaký natočil kanadský režisér McNaughton, totiž budou vypadat i ta nejhorší česká díla jako vybroušené dramatické safíry. A nebo už Kavčí Hory opravdu melou z posledního, na víc než na třetiřadý šunt nemají peníze a brzy se dočkáme reprízy podobně eroticky třeskutých Pozdravů z kožených poklopců. Stupidní zápletka, točící se kolem vyšetřování soulože psychologa s klientkou ve výtahu, jejíž nové a nové smyslné líčení a demonstrování vydráždí k nezadržitelnému erotickému běsnění postupně všechny vyšetřující, včetně protivných stran a soudní zapisovatelky, o plebejském publiku v okolních hospodách nemluvě, taková zápletka, jako průhledná alibistická záminka k jednotlivým „aktům“, si svou prostoduchostí s legendárními alpskými erotickými kýči věru nezadá. Bude-li ČT 1 takto pokračovat, je jen otázkou času, kdy jí zase nějaký mocný rychlokvašený politický expert položí hamletovskou otázku (v tomto případě oprávněnou), čím se tento kanál vlastně liší od Novy a Primy a zda není pro společnost zbytečným luxusem si takový „nadstandard“ nákladně vydržovat.

K téhle otázce jako by vybízel i skutečně ostudný program k letošnímu 21. srpnu. Zatímco oslovení redaktoři v anketě Týdeníku Televize projevují obavy, zda nám „média přibližují 21. srpen 1968 tak, aby ho pochopili i mladí“ (Josef Klíma: „Média by měla tohle téma zpracovávat jinak a přitažlivě, mladá generace o 21. srpnu nic netuší a dokonce si ho plete s okupací“; Stanislav Motl: „Připomínají nám ho dokonce víc než jiné závažné události… Ze strany novinářů by to chtělo větší nápaditost…“), všechny naše celoplošné televize (včetně exkluzivní, neceloplošné „24“: zde byla 21. 8. večer „debata o sportu“!) letos problém vyřešily opravdu důkladně: v programové nabídce pro jistotu výročí vynechaly úplně. Do komerčních televizí mi nic není, ale jako koncesionáři těch druhých – přinejmenším při vzpomínce na stovky obětí obou 21. srpnů, jejichž blízcí žijí mezi námi – se mi to hrubě nelíbí. Takových výročí nemají naše novodobé dějiny zase tolik, abychom si mohli dovolit je takto „celoplošně“ ignorovat. Jeden (jakkoli vynikající) Bočanův / Stránského Bumerang z lágrů padesátých let, uvedený v předvečer výročí, stejně tak jako tuším už čtvrtá repríza skvělého Michalkova (Unaveni sluncem) to rozhodně nezachrání.

A tak mně v celém tom marasmu toho moc ke chvále nezbývá. Snad Brno? Událostí ne měsíce, ale posledního půlroku je rozhodně nástup mladého šéfdramaturga Jana Gogoly, který za půl roku dokázal pozoruhodně rozhýbat stojaté vody brněnského studia ČT. Dá se říci, že co titul (ať už uvedený, nebo připravovaný k vysílání), to událost. Namátkou: Sejdeme se v Eurocampu Eriky Hníkové (o vesnici, která nemá hospodu na návsi, zato zbytečný Eurocamp na okraji); Krejča – za branou Radima Procházky (o evropském režisérovi, tvořícím „za branou každodennosti“); Pokusy na zvířatech Zdenka Plachého a Jiřího Šimáčka; Pravdě podobný příběh Vladimíra Hučína z dílny Martina Vadase, Večer na téma Rozrazil Vladimíra Morávka atd. Doufám, že tento čerstvý vítr z Brna do Prahy a zbytku republiky vát už nepřestane…

Autor je vysokoškolský pedagog a kritik.